Tohle jsme my

Provázaností mezi postavami a důrazem na rodinu tento seriál snadno evokuje Moderní rodinku, avšak bez absurdností, nadsázky a s větším důrazem na skutečný život. Ačkoli postavy rozhodně nepatří mezi běžné človíčky, které potkáte na ulici, jejich příběhy a prožívání působí lidsky - věrohodně. Humor si zde také svoje místo najde, ale jde spíše o hřejivé úsměvy, než o hlasitý smích. K té hřejivosti bych měl ale jedinou větší výtku. Seriál mi přijde místy emocionálně přepálený, lehce patetický. Řada dílů je výrazně slabší dějem a je spíš naplněna určitými pocity z několika životních momentů postav... Už jsem na obrazovce rozhodně viděl kvalitnější vztahové drama... 7/10 (25.03.2017)

1. série - 85% - Esence kvalitního rodinného dramatu, kde se pro dojemnou momentku nebo hloubavý všeobjímající monolog nejde daleko. Od pilotního dílu, který si diváka namotá falešně návodným konceptem, jsem měl hlavní postavy pod kůží, zejména obdivuhodné rodiče Rebeccu a Jacka. Těsně za nimi se stále nachází i troubík Kevin, který mě sice svými osudy baví téměř nejvíc, ale jeho neustálé chybování, kdy se ve vztahových i rodinných peripetiích chová jako slon v porcelánu, už od jistého bodu překračují hranici klukovin a hraničí s nefalšovanou blbostí. Celá tahle parta sympatických osobností ale nejlépe funguje jako celek a protože i přes do mrtě těžená citlivá témata nikdy neklouže k sebeparodii, fascinuje mě tenhle fenomén stále víc, i kdyby jen tím, jak je pro širokou veřejnost těžké jeho bezelstnosti odolat. 2. série - 80% - Na to, s jak šablonovitě působícím příběhem se hraje, mají tvůrci dost odvahy popírat veškerá očekávání. Pointy předkládají bez přehrocených situací, diváky přiměřeně milovaného Kevina nechávají činit jednu botu za druhou a tvoří z něj nepokrytě sobeckého fracka v obou dějových liniích - aby v nečekaných momentech vyprávěli osudy vedlejší postavy nebo klidně i rodinného auta. Příjemná sázka na jistotu, kterou aby v dnešním seriálovém světě plném rušení či nevyrovnané kvality pohledal. 3. série - 85% - Moc mě baví sledovat, jak neuvěřitelně pevnou pozici si zdánlivě ničím nevybočující seriál dokázal na americkém televizním poli vybojovat. Ani ve třetím roce nejde o nic víc, než "jen" o dokonale zahranou a prostorem pro jednotlivé postavy zkušeně vybalancovanou rodinnou vztahovku, která dokáže díky parádním hrátkám s flashforwardy přijít s nejedním překvapením a jindy naopak celý díl zaonačit jako ten nejobyčejnější sedánek starých známých. Kdybych neměl pocit, že se tvůrci sami zbytečně zdržují flashbacky skrz celé epizody (což po takové době už místy postrádá smysl), krotil bych maximální nadšení jen velmi těžko. 4. série - 90% - Příjemně stabilizované na nejzazší hraně rodinného dramatu právě tak, abych dostatečně často slzel a zatínal pěsti, ale abych zároveň dokázal ocenit, že se do oblasti soap zapadá čím dál hlouběji. Já jsem za to rád, protože to v praxi znamená o to méně speciálních epizod, ale když už takové přijdou, mají svoje místo dostatečně ospravedlněné (viz Randallova dokonale využitá After the Fire). Kdyby se tvůrci nebáli nechat s velkou slávou vítané nové postavy v ději o něco déle a hromadně s nimi nešeredili, cílili by tentokrát snad úplně nejvýš. I tak ale s radostí jásám nad dosud nejlepší sezónou, která zůstává jedním z posledních úkazů dnešní streamům čím dál nakloněnější doby a nutí mě napjatě hledat týden co týden novou epizodu. 5. série - 90% - Neopakovatelný úkaz čistočistě rodinného seriálu, který vzdělává, poňouká a radí už úplně ve všech oblastech včetně stokrát přemletých covidových témat - a přesto neotravuje, neunavuje a téměř výhradně baví. Dost možná nejlepší sezóna, která mě má v každé pointě či překvapivém nakročení do budoucnosti dokonale omotaného kolem prstu, aby mi právě těmi odhaleními lámala srdce. Justin Hartley byl sympaťák vždycky, ale způsob, jakým se vedle oceňovanějších kolegů "vyhrál" k dokonalosti, mi opakovaně bere dech. 6. série - 85% - Splněné přání všech tvůrců. Finální osudy postav, leckde načrtnuté nebo odvážně prozrazené už několik sezón nazad, konečně docházejí posledních point, seriál je prodloužen na dostatek let dopředu přesně tak, aby se daly plánovat drobky do obrazů z budoucnosti včetně falešných stop. Až se nechce věřit, že všechno do sebe zaklaplo, že ty správné momenty mě dojaly k slzám, ať už šťastným nebo truchlivým. Sázek na jistotu bylo dost, proto ve výsledku relativně střídmé hodnocení, ale naopak finále je překvapivě civilní a poněkud nepřekvapivé, tedy opak všeho, co divák mohl čekat. A taková epizoda The Night Before the Wedding plnila přání, o kterých jsem nevěděl, že je vůbec můžu mít. Konec This Is Us může znamenat další kapitolu v předělu amerických seriálů, kdy se jedná o dost možná poslední kousek, který diváci milují a zároveň sbírá nominace na Emmy, aniž by musel být vysílán na streamu nebo na kabelové televizi. Rád bych se pletl, protože starým pořádkům odvykám jen nerad, podobně jako ústřední rodinka, která bude s kloboukem Poutníka Ricka a videokazetou Policejní akademie 3 slavit nejspíš ještě za sto let. (18.03.2017)

Jeden z případů, kdy nebudu hodnotit, protože jsem ve skutečnosti neměl sílu sledovat ani jedinou epizodu, nicméně šest pokusů, kdy jsem se pokusil znásilnit sám sebe a svůj vkus, stojí za to, abych svůj dojem vyjádřil komentářem. Nikdy jsem nedokázal žádnou epizodu sledovat déle než 10 minut, protože jsem získal neochvějný pocit, že sleduji jakousi sofistikovanou parodii na americké představy o rodinných hodnotách, když si zároveň uvědomuju, že to tvůrci myslí smrtelně vážně. Tohle je emocionálně tak přepálené a patetické, jako byste spadli do bubnu s cukrovou vatou nebo se kouzlem ocitli ve světě Barbínek a Kenů. Nefunguje to na mě ani v nejmenším, jsem zkrátka přízemní skeptický Čech. Tohle jsme my je tak americký rodinný seriál, jak jen americkým může být... S odstupem několika týdnů si dovolím přidat dvě hvězdičky, neodolal jsem vábení a shlédnul jsem tři epizody poslední série, abych se utvrdil ve všech svých negativních odhadech. Patos a emoce na steroidech mi nesedí. Tohle jsme my smrtelně vážně staví na tom, čemu se vysmívá 'Frearsův Hrdina proti své vůli. (26.01.2020)

Až během třetí řady jsem si všimla, že brečím už po několika vteřinách každého dílu a slzy mi tečou ještě nějakou dobu po skončení. Možná je to citové vydírání, ale strašně dobré. Je to pro mě rozhodně nejlepší současný americký seriál, na jehož nové epizody se nejvíc těším. Mám téměř pocit, že je to osudové setkání. (31.10.2019)

Začne to pár fakty z Wikipedie, končí docela fajn představením jednotlivých postav. Kate, jejího dvojčete Kevina a adoptovaného sourozence Randalla. Tihle dva měli komplikovaný vztah už od dětství, Kevin byl přes sport (a později přes herectví), Randall zase přes hlavu. Kate celoživotně řešila trable s nadváhou. Jejich matka čekala nejprve trojčata, nakonec trojlístek doplnil novorozenec odložený před požární stanicí. Jejím úkolem bylo vychovat tři slušné lidi, zatímco později se pokoušela o restart svého pěveckého snu. Úkolem otce Jacka, o němž víme, že (brzy) zemře, bylo velkou rodinu uživit a odolat démonu alkoholu. To byla nicméně jediná kaňka, protože jinak to byl sympaťák každým coulem. Melodramatické pojetí ve své nejryzejší podobě. Tady nejde o salvy smíchu, ale o milý úsměv na tváři z netriviálního vyprávění, které posbíralo několik prestižních televizních a filmových cen. První i druhá série ničím speciálním nevybočuje (a to je možná ta největší síla), jede na stejné náladě, ve stejném rytmu, se stejným humorem. A se silnými momenty. Neustále se všechno proplétá, získáváme nové souvislosti. V průběhu druhé série se mimochodem z Tobyho (Chris Sullivan) a Beth (Susan Kelechi Watson) stanou velmi cool vedlejší postavy. Civilní, milé a přirozeně zahrané. (21.04.2020)