Miliardy

Trpí to tolika problémy, až to pěkné není. Drobné chomáčky zbytečné vaty vyplňují nejednu z epizod, dialogy čas od času sklouzávají k otravné papírem šustící expoziční doslovnosti a teatrálním proslovům, množství přes koleno lámaných metafor je za čárou dobrého vkusu quality TV, prvoplánové laciné pokleslosti jsou jak z úplně jiného seriálu (a paradoxně ústřední sado-maso vztah zvládají nebývale vyspěle), Lewis se svou směšnou snahou o „jakože ňůjorkský“ přízvuk trhá uši a… A našlo by se toho jistě i více. Jenže vše z toho se stává nepodstatným v momentech, kdy si to sedne a soustředí se to na jádro pudla; tedy přechcávací hru v psychologické, právní, finanční i osobní rovině dvojice alfa psisek (basenji vs. pitbulteriér) z opačných stran barikády Wall Streetu, kdy se zcela smazávají hranice mezitím, kdo je v této hře kočka a kdo myš, kdo jin a kdo jang. A takové momenty naštěstí přeci jen převažují, navíc si to napravuje reputaci výtečnými finálnímu díly. Lewis po herecké stránce je sice dle očekávání pouhým sparing partnerem Giamattiho, ale nahrazuje to svým specifickým těžko definovatelným charisma, na kterém jeho postava „dobrotivého miliardáře a miláčka lidu, na kterém však něco krutě nehraje“ stojí a padá. Paradoxně tak největším zádrhelem celého seriálu jsou až partnerky ústředního dua. Åkermanová je vyloženě do počtu a scenáristi ji uměle za každou cenu cpou do centra dění, aby vytvořili zdání, že nějakou zásadnější roli má. To Maggie je na tom o poznání lépe. Její role je nepřiznanou hlavní hrdinkou celého seriálu, mnohavrstevnou a nosnou postavou tvořící spojující most i přinášející tenzi mezi ústřední duo. Jenže svou úlohu zvládá sotva obstojně a přitom by celý seriál jen a pouze těžil z jejího lepšího výkonu. Jakkoli to tedy v mnohém zůstalo dlužno svému „papírovému potenciálu“, tak když už se daří ho naplňovat, tak není problém tomu podlehnout a proč se netěšit na další sezóny. Druhá a třetí řada však šly až nebývale do sebe a napravují první poslední. Rázem je ty tam karikaturnost charakterů, zbytečnost manželek, epizody sloužící čistě jako vata či přes koleno lámané způsoby "jak ty dva dostat do jedné místnosti". Každý si tu jede svou linii a pěkně krůček po krůčku, popíchnutí po popíchnutí se neodvratně přibližují vzájemnému otevřenému střetu. Jde se až na naprostou dřeň jedinců, kteří chtějí (a hlavně potřebují) vyhrávat za každou cenu. I za cenu (sebe)zničení všeho a všech kolem sebe. Čtvrtá řada napravuje největší neduh poslední série a mnohem více sází na společné scény ústředního dua. Bohužel však jejich dějové linie jedou každá po své vlastní koleji, až to ani nepůsobí, že by šlo o linie ze stejného seriálu. Navíc ta Chuckova je příliš podobná té z předchozí řady a ta Bobbyho zase až moc vaří z vody a spadává do vaty a pitvoření vedlejších postav. Úvod sezóny otřesný, finální třetina ovšem zachraňuje mnohé, byť se pouze oklikou vrátí do bodu, ve které seriál byl na počátku třetí řady. | S1: 3/5 | S2: 4/5 | S3: 4/5 | S4: 3/5 | (27.04.2016) (méně) (více)

Další z profesních seriálů, prodávajících chytrý dialog a machiavelistický kalkul. V první sezóně to s důrazem na supermanskou charakteristiku miliardářů trochu přehání, v čemž během II. řady poleví. Lewisem ztvárněný finančník je sice krapet přeleštěnou směskou kognitivní, sociální a tržní geniality s estetickými parametry pohádkového prince, což má samozřejmě jediný účel: preventivně usvědčit všechny případné odmítače kosmetické sebekritiky kapitálu z mindráku sdíleného s po všech stránkách méněcenným rivalem. My, kterým se zvířecí i lidská nadřazenost pronásledovaného vůdce nějak nepozdává a všimli jsme si, že je mu silou argumentů důsledně nadržováno, máme podlehnout obrazu komplementarity mezi vzorovým a odpadovým mužstvím. Velkorysými fantasiemi usoustruženému Atlantovi může chtít uškodit jen evoluční výblitek spodních sta procent, který zahanben přirovnáním k přírodou ukřivděnému ratlíkovi raději zpacifikuje všechna svoje „ale“. Přesto, tuto lacinou hru na sexy kapitalismus a nás ostatní jsem už zvyklý odpouštět, protože si dlouhodobě všímám, jak tragicky se neujímá v srdcích čím dál nervóznějších voličů rekonstelace sil. „Neúspěšných“ a „zapomenutých“, jak si je opřívlastkovala neofeudální církev mediálních domů, placená za to, že ohledně vstupů a výstupů na straně odíraných má ideologicky jasno: zamlžovat, dokud to jde. Tou slabinou, ke které přezíravý nejsem, je způsob, jakým seriál recyklující zavedené formule meritokratického průjmu na úkor triviálních fakt konservuje falešný příběh o hospodářské recesi vyvolané hypoteční krizí. Snad až v druhé řadě se tu jednou mihne - aby byl samozřejmě rázem zaházen bláboly o ničitelích amerického tržního snu - komentář, který se dotýká věci tam, kde opravdu je, a na nějakou minutu už nejsou údajným zdrojem hniloby jinak zdravého a férového nastavení obchodníci s důvěrou. Je to během líčení, když se justice potřebuje ujistit o nestrannosti poroty s ohledem na nevysvětlitelné příjmové rozdíly mezi těmi, kteří jsou investováni, a těmi, kteří investují nebo investorům pomáhají s umisťováním. Čím dále je dělená hodnota z konečné tržní ceny produktu od dělné ruky vlastního výkonu, tím snadněji se naše očekávání vymykají gravitaci toho jediného, co bylo třeba: dát dílo dohromady. Sebehodnocení nasátých zprostředkovatelů a vlastníků získává své jistoty shlížením na to, jak jimi najatá lopotná síla rekonfiguruje energetické sekvence do smysluplných řetězců našeho společného spotřebního vzorce. Seriál tedy až na ten krátký moment, kdy se o skutečnost otře, schválně reprodukuje solidními ekonomy nikdy nepřijímaný blábol, že krize nastávají až s mediálním provalením škod v úrovni finančního sektoru a že selhává-li kapitál v uspokojování elementárních ekonomických potřeb rostoucího počtu, má to na svědomí mamon. Samozřejmě žádný mamon nenadělá chudáky z milionů pracujících. A my už dávno víme, v čem žijeme. / 5. řada: Všiml jsem si toho už dříve, ale v epizodě s černošským chlapcem v Yonkers to vynikne nejvíc. Bobby si protiřečí. Jednou burcuje k sociálnímu darwinismu, který si, bez nejmenších podkladů, zaměňuje s kapitalismem, a ve stejnou dobu navazuje přátelství s chuďasem. Tam najednou nejde o to, „brát si co nejvíce“, „dobývat a podmaňovat“, ale „ničitel a dobyvatel“, stranící se svého „parazitního“ otce, se stará, aby někdo jiný věděl, jak uniknout podřadnému postavení toho, kdo je v té hře „kořistěn“. Takže se prezentuje, jako by mu šlo jen o kořist, a oslavuje to, a zároveň se zdržuje péčí o to, aby jiný nebyl kořistí: svého otce, okolností, ostatních hráčů. Tohoto momentu je proto zvlášť radno si všimnout, jelikož perfektně ilustruje Bobbyho psychoideologický zmatek. Taková stanoviska nelze smířit stejně metodicky jako účty během účetní závěrky. Jsou to nesrozumitelné vnitřní energie a jako takové dokazují absentující autoritu. Osoba takto rozpolcená není své perspektivy vědomou autoritou, neví, co vlastně chce od sebe a od světa. Může toho mnoho dokázat a tím mást, že je cílevědomá, ale právě cíle si vůbec vědomá není, protože jednou miluje a chrání, jindy celou koncepci péče vysvětluje expanzivním instinktem, jako by i v péči mělo jít výhradně o seberealizaci. Nerozumí sama sobě, je slepá. / 5. řada mi vůbec nepřijde zásadně slabší těch předešlých, pořád splňuje původní formuli, což lze hodnotit tak, že je variováno totéž, ale přece – o čem jiném seriály jsou? Větší prostor je věnován Krakowovi, který mi je překvapivě po chuti: „I won't be a part of a criminal enterprise...“ /MÍSTY SKVĚLÉ PŘI POPISU SVĚTA - PŘÍKLAD: „People are merciless when it comes to doing good.“ (S05E07) (15.08.2021) (méně) (více)