Constantine

V tom našem svraštělém řiťáku Evropy vyšlo doposud jen šest alb Johna Constantine, což je jakožto výřez ze zasraného bžiliónu sešitů (přesně, tuším, 300), kterým se pyšní Amíci, kurva málo. Přesto je oněch šest knih makabrózní pýchou mé sbírky. Všechny leží pečlivě seřazené ve zmuchlané Tesco igelitce pod dvanácti vrstvami špinavého oblečení v mém pokoji. Aspoň na ně nesedá prach. Tak či onak, Constantinovy eskapády z pera mistra Azzarella považuji za jednu z největších genialit na poli komiksového média jako takového. O to větší je pro mě záhadou skutečnost, že mě tahle zlobotomizovaná rutinérská adaptace nikterak nenasrala, naopak jsem si ji pekelně užíval. Teď, s několikaměsíčním odstupem jsem tu blbou záhadu rozlouskl jedním plesknutím penisu. Může za to ta moje kokotská ješitnost - přeci vědomí, že se nad tím božským komiksovým Hellblazerem budu orgasmicky škrábat v nose jen já s nějakou zanedbatelnou skupinkou asociálů z Brna či Ostravy, je neskutečná úleva. Neboť jako každý ze zkušenosti vím, že požitek z geniálního díla rapidně upadá, když se stane globálním, viz Game of Thrones. Adaptace je každopádně přímočará, nepřílíš inteligentní, příjemně krvavá, vizuálně podmanivá zábava, která nebude žít navždy, ale nevidím důvod, proč se do ní srát, když mi s ní ty hodinky utíkaly příjemně. (29.06.2015)