Domek z karet

Do seriálových vod se poslední roky uchyluje hodně velkých ryb a do Domečku z karet se podařilo nalákat žraloka v podobě Kevina Spaceyho. A za režijní pultík dokonce Davida Finchera, což je snad ještě větší úlovek. Notičky k tomu všemu poslal Beau Willimon, o němž jsem až dodatečně zjistil, že napsal scénář k Ides Of March, kterýžto film držím ve značné oblibě. Karty tedy byly rozdány na hodně vysokou hru a můžu potvrdit, že tohle není korunovej mariáš. I když ne každá partie má, jak by řekl Pavel Čapek, „gólové parametry“. Série trochu trpí nevyrovnaností, některé epizody jsou až zabijácky dobré, jiné hrají na lehce falešnou notu překombinovanosti. Fincher, který se ujal pouze úvodních dvou dílů, to má nejjednodušší. Začíná na zelené louce, kterou zastaví impozantní konstrukcí, všechno je nové, neokoukané, vír dění vás okamžitě vtáhne a pohltí. Dál už to taková sláva není. Doufal jsem, že House se vyhne klišé zamotaných vztahů, což se bohužel nestalo. Nicméně, tvůrcům můžu připsat body alespoň za docela invenční pojetí (manželé, co nemají vůbec žádné tajnosti). Závěrečné díly jsou opět strhující, začíná jít do tuhého, nervozita roste a sázky se zvyšují až k all-inu ... Přes velmi silné dojmy cítím lehoulinký závan zklamání, po skvělém nástupu jsem čekal víc. Politika mě baví, a proto bych se raději, než profláklým milostným kličkám a kolotoči intrik, věnoval právě jí. Doufal jsem, že nahlédnu hlouběji do bublajícího kotlíku pod pokličkou Capitolu, ale nedostal jsem se dál, než k základním organizačním schématům. Vůbec by mi nevadilo sledovat místo machiavelistických hrátek sáhodlouhé diskuse o řešení politických problémů. Většinu lidí by to asi nudilo, ale já mám problém v tomhle nalézt hlubší vrstvu, záznam reality, něco ze života. Mám věřit tomu, že se všechna klíčová politická rozhodnutí Spojených států točí kolem jednoho muže ? A tím mužem není samozřejmě prezident, ale někdo v pozadí, chladný a bezskrupulózní manipulátor ? V jistou chvíli jsem si říkal, že tomu už chybí jen vražda. Spletl jsem se asi tak o díl ... Třetí řada The Wire byla z hlediska reálné politiky daleko objevnější, než House, kde prostředí kongresmanů a stranických sekretariátů tvoří pouhé kulisy pro hru o trůny. 1.série – 85 % Rozdělení na řady je pouze symbolické, jedná se o nepřetržitý proud děje, bez nějakého vyvrcholení, a hned úvodní díl druhé série mi celkem nakopal prdel. Zároveň se ještě vyostřil můj předchozí náhled a já definitivně přestal House vnímat jako politické dílo. Dá se říct, že to pomohlo, jakmile člověk přehlédne chatrnější základy a soustředí se pouze na dramatickou klenbu, vystoupí monumentálnost Bílého domku z karet v celé své kráse. Tomu pomáhá kupa vážně silných momentů, mezi kterými vyniká televizní interview Claire v epizodě č.4. Platí to, co v první řadě – síla jednotlivých dílů je nevyrovnaná, některé zatloukají do podlahy, jiné vás pouze přemostí o pár dnů dál. A stejně jako prve, i tentokrát ke konci spolu se stahujícími se mračny roste i úroveň seriálu. Zakončení je ovšem ještě ultimátnější a finální záběr prostě stojí za to ! 2.série – 85 % Mám tenhle seriál rád, ale když ohlásili třetí řadu, byl jsem na rozpacích. Lepší závěr, než finále dvojky, už stejně nevymyslí, tak proč neodejít na vrcholu? Pokračování jsem si ale nenechal ujít, samozřejmě. Zvědavost, kam se celý ten bíledomácký ansámbl pohne, zvítězila bez většího odporu. Hned první díl je z hlediska tradiční struktury zajímavý; má jednoho hlavního hrdinu, a není jím nikdo z ústředního páru. Sázka na osobní příběh třetí osoby byl bezpochyby dobrou volbou, stejně jako nadhození (až neskutečně adresné!) problému se jménem Rusko. Polovina politické agendy se přesunula ze stranických sekretariátů a kuloárů na úroveň mezinárodní diplomacie a záchodky OSN. Ale přes veškerou snahu, včetně poněkud samoúčelné blasfemie, mi začalo připadat, že seriál už jede dál pouze setrvačností (která ovšem při pohledu zvenčí pořád vypadá jako nebezpečná až zběsilá rychlost). A pak přišel blesk. Neskutečným impulsem byl díl č.6, v tu chvíli jsem si poprvé řekl: „Wow!“ A na konci následující epizody mě dokonce ti hanebný prezidentský pancharti donutili k slzám (ovšem nemyslím, že použili neregulérní vyděračské metody, čímž je to celé ještě obdivuhodnější). Intrikánství se dostalo na druhou kolej a tvůrci se zaměřili na to, co je v centru celé série, vztah Claire a Franka. Výborný nápad, ale z jeho podchycení postupem času vychází až příliš mnoho rozporů. Jakoby se v touze zaujmout/šokovat občas přimotalo do děje něco, co nezapadá do celkové kompozice, naopak tam působí rušivě. Snaha dostat se těm dvěma víc pod kůži, ukázat, že jsou to jen lidé, je v ostrém kontrastu s tím, co se stane v posledních epizodách. Zejména finální konfrontace vyznívá fakt mimoňsky, v porovnání se všemi těmi 38 předchozími díly. Na druhou stranu, sama o sobě je to možná nejsilnější scéna celé série, a vidět, jak by Kevin Spacey zahrál Palpatina, není vůbec k zahození. 3.série – 80 % Rozepisovat se o hereckých výkonech nebo filmařině považuji za zbytečné, v těchto ohledech je House of Cards na vrcholu potravního řetězce televizní tvorby. 85 % (23.09.2014) (méně) (více)