Černé zrcadlo

Charlie Brooker mě jako žádný z filmových tvůrců konsternující sci-fi tematiky usadil tím, jak se vypořádal s metaforou „černého zrcadla“. Jeho projekt totiž rozmanitěji než kterákoli mi známá umělecká dystopie varuje před technologiemi akcelerujícími přirozenou temnotu v člověku. S01E01: Premiér upřednostní politickou kariéru před manželkou. Lidé mu vnucují hrdinství jakési zvrácené „obětavosti“ a on se jimi nechá vydírat. Jednoznačně nesnesitelnější je představa politické smrti než... akt oné „obětavosti“. Natolik dobře je totiž saturovanému libidu společenské obliby a důvěry, proliferovanému v záři reflektorů, že doslova položí na oltář drastického sebepopření i přirozený pohlavní pud. Publikum fascinovaně sleduje celou kauzu a nedokáže se odtrhnout od obrazovky, výraz ve tvářích střídá pokrytecké pohoršení zároveň uhranutých s obdivným dojetím. Dívka, která má být vzdáním se důstojnosti zachráněna, zde vůbec nepředstavuje hodnotu někoho milovaného a hodného jakéhokoli zásadnějšího obětování, má význam pomocného argumentu, který touze vidět premiéra obcujícího s prasetem dodává falešný náboj vznešenosti u stále určitěji to vyžadujícího publika. Na to chtěl únosce upozornit, když nastolil tuto mediální situaci a dále ji vystupňoval odesláním useknutého prstu (který patřil jemu, což podle scénáře v časové tísni druhá strana nestihla zjistit). I useknutý prst měl význam emocionální opory pro sebeobelhávající postoj, že nám jako publiku jde o víc než hody zvrácenosti, které politicko-zábavní mediasféra dávno normalizovala na úrovni myslitelných konceptů. Publikem jsme zde i my, kteří s odporem sledujeme takto usvědčené publikum. I my jsme usvědčeni. Sami se zaujetím čekáme až do konce, protože při vší vnímané odpornosti vyžadovaného „obětování“ nás přemáhá vehemence počkat si na rostoucí volbu a celkové řešení předkládané studie. Nejde o osobu premiéra, kterou by poddaní měli jakýkoli důvod takto hraničně nenávidět, vábeni jsou oni i my myšlenkou poníženého lidství. S01E02: Ve světě spravovaném na principu věznění a těžby „lidských zdrojů“ je i vysněný exteriér zase jen naaranžovaná a mírnější úroveň nesvobody pro privilegované. Vězni jsou ve výsledku všichni a ti, kteří tomu velí, sami podléhají zvnitřněnému diktátu vládnoucího ideologického algoritmu, devalvujícího autenticitu a znemožňujícího soukromí. Je to vize totalizované deprivace, která prostupuje celý systém orientovaný na virtualizovanou performativitu a falešnou představu toho, co to ve světě dotahujícím Marxem definované „odcizení“ (Entfremdung) znamenají „zásluha“ a „výkon“. S01E03: Technologie zajišťující věrnou, percepčními limity subjektu i následnými biologickými procesy neporušenou reprodukci libovolného životního momentu vytváří falešný dojem informační jistoty. Organickou paměť nahrazující nahrávací extenze tzv. „zrna“ přitom nejenže není schopna uchránit před nalháváním život jako takový, ale dokonce sama navozuje situaci, v níž vědomí snáze podléhá představě o spolehlivosti řetězce dosud učiněných životních voleb. Výbava biologicky neporušitelným záznamem nás před falešností neuchrání, život postavený na lžích pouze povrchově věrně zobrazí a potenciálně přivodí svému majiteli závislost žít ve vlastním životě stále silněji jiný život, věnovaný ustavičné analýze zaznamenaných scén za účelem přehodnocování života, vůči němuž i s podstatným přispěním takové technologie narůstá podezíravost. Takže nevyhnutelně dochází ke konfliktu mezi kumulovanou afirmací digitálně přesného podání minulosti a jí usvědčovaným bližním. Tuto předpojatost ještě posiluje možnost promazávání scén. Dovolím si extrapolovat, že tím dochází k vychylování viny ven a provinilost se vytrácí, jak skoro neexistují záznamy o našem selhání. S02E01 - CITACE: „You're just a few ripples of you. There's no history to you. You're just a performance of stuff that he performed without thinking, and it's not enough.“ S02E02: Komercionalizace spravedlnosti, zapřahující institut trestu do soukolí rostoucích zábavních požadavků čím dál znuděnější society, děsí a odpuzuje absencí sebekontroly toho, komu je tato funkce zřejmě „zeštíhleným“ státem slabomyslných kapitalistů svěřena. Ze zločince se stává předmět, kolem něhož lze opakovaně budovat výnosnou simulaci quasispravedlivého vyrovnání, a generovat tak velmi snadný zisk s legitimizujícím zapojením davové stupidity. Podnikatelský záměr není komplikovaný, počítá s trivialitou, že si lidé libují v pocitu vlastní mravní neohroženosti, jehož hlavním stimulem je možnost vymezit se vůči evidentním mravním úpadkům a ještě spíše hrozivým rozpadům lidské integrity. Cílem je tedy dodávat tuto příležitost mravního sebeujištění nabídkou spoluúčasti v trestání. Natolik nejistí jsme si svými jistotami, že je potřebujeme dobíjet. Jsou to baterie smysluplnosti. S02E03: McLuhanovým/Bělohradského jazykem řečeno, „globální vesnice uniklých sdělení o všem a o všech“ přivádí demokracii jako náměsíčného na okraj skály. Nejen ona, nýbrž vůbec nevyhnutelný odpor egokratů k zastupitelské demokracii. Nejenže je jisté, že politická třída je stále odtrženější a nadbíhá zájmům firem, my dokonce hluboce nepřiznaně chceme, aby zastupující „elita“ byla ještě zkorumpovanější než minule a v útrobách vládnutí železně zabudované (Michels) hroucení akcelerovalo, protože se nám příčí samotný systém, podle něhož jsou generovány stabilizační meritokratické fikce. „If you were preaching revolution, well that'd be something, but you're not because that would require courage and a mindset. And what have you got? Who are you? What are you for?“ S02E04: Co by to znamenalo, co všechno by se mohlo stát, kdyby předpokládané „já“ mělo svůj digitálně izolovatelný substrát? Nabízí se personalizovaná služba permanentní správy domácnosti, opřená o kopii osobnosti. Nabízí se mnohem efektivnější metoda výslechu. S těmito i dalšími možnostmi využití vzniká ale nová nebývale otřesná forma otroctví pro takto vzniklé virtuální klony a nadto možnost s nimi libovolně nakládat, včetně tortury do nicotnosti rozepjatým časem. Jednou jsem slyšel v českém veřejném prostoru dobře známého zrzavého kudrnatého pána chválit nejnovější technologie za to, že nás mohou dovést do kýženého ráje, že upload „duše“, který by jeho jindy vyjádřeným odhadem do 500 let mohl nastat, je vlastně jakoby anticipován starou myšlenkou ráje. Už tehdy mě osobně, ačkoli postrádám jím úzkostlivě pěstované vousy mudrce, napadlo, že život, je-li vůbec i v perspektivě mnohem delší věrně simulovatelný jakkoli výkonnou technologií, nebude svobodnější na základě smlouvy mezi klientem a firmou poskytující cloud. Předně by se subjekt vystavil riziku nekontrolovatelných zásahů do jím prožívané umělé reality a mohl se těšit na bezpočet perverzí, kolísání zákonitostí a mučení, ale samozřejmě by jeho nová digitální existence přece stále podléhala fyzikální realitě kontextu, v němž nadobro vězí HW. Neuvrhne-li ho v horším případě do příšerného fragmentu nebo mučivé smyčky, pak ho náraz asteroidu, slunečná imploze, tsunami, hurikán, válka, kladivo naštvaného údržbáře prostě zničí. Konec existence následkem mechanické poruchy by bylo velké štěstí, představím-li si, že upload osobnosti zvolený jí samou s cílem si zbylý život odesnít (jak předestírá S03E04) může dopadnout velmi podobně jako v S02E04 a překonávat muka popisovaná Dantem. Zpracuje-li se námět na úrovni mezního myšlenkového experimentu, začnou se popravy bez ohledu na dobu a způsob provedení nečekaně vyjímat jako humánní stadia spravedlnosti. S03E01: Darwinismus se kdysi zvrhnul v sociální darwinismus, který jsme s vyděšením zardousili, … abychom si na darwinismus sami začali hrát. Stalo se, že privilegovanost kapitálu absorbuje každé zvýhodnění plynoucí z byť „protikladného“ pojetí světa, jestliže takovou kombinaci umožňuje celkové nastavení politické atmosféry a hlavně k žádnému z pravidel selekce nereferující vstupní asymetrie, včetně prohlubující se kognitivní asymetrie a asymetrie profesních vazeb. Mezi miliardáři jsou hezcí lidé, ale zřejmě v ne vyšším poměru, než kolik jich je mezi spodními deseti procenty. Jestliže by kapitalismus čerpal svou legitimitu z latentního pokračujícího sociálního darwinismu, projevovalo by se to tím, že například horních deset procent se rekrutuje vyšším poměrem z biologicky zdatnějších těl než spodních deset procent. A dále by bylo nutné tento případný poznatek škálovat na ještě širší množiny a sledovat jej dlouhodoběji a plošněji. Přestože taková data nemáme, můžeme sledovat, jak je nám tento obrázek představován v důsledku přirozeného zájmu vyprávěcího média o vizuálně atraktivní těla. Jsme diváci, kalkul nabídky je tedy jednoduchý: vyhovět našemu zájmu trávit čas vyhraněný vyprávěcímu médiu s vizuálně zajímavými lidmi. Vznik a rozvoj vizuálně vyprávěcího média (filmu) nás přes situační komedie, detektivky, varianty akčního žánru a všechny subžánry showbusinessu (až po pěvecké soutěže) postupně naočkoval, že máme automaticky propojovat výkon, krásu a peníze v jeden celek, který nazýváme úspěchem a proti němuž je jakékoli rozpojené vyskytování těchto kategorií čímsi podezřelým. Hra na darwinismus, která fakticky znamená snahu o útěk před neúprosností brutálního darwinismu sociálního, využívajícího rasové a další předsudky k legitimizaci nekompromisní sociální hygieny, – tato hra má za cíl ochromit naše tázání po legitimitě zrůdně invalidní selekce, skrývané za oponou. Sociální kredit vzniká gravitací vyznávané obliby mezi vzájemně závistivými otroky mediálně petrifikovaného algoritmu, jímž je mýtus úspěšného člověka. Tím v žádném případě není matka, natož samoživitelka, není hasič, zdravotní sestra, učitel, policista, pekař, ač si úspěch člověka jako takový bez nich ani nelze představit. S03E04: Simulace reality třeba i jen o velikosti měst, jako je San Junipero, je matematicky nemožná, ledaže by to byla realita tuze komprimovaná. Kdysi jsem zpozorněl vůči sklenici na stole a příborovému noži nedaleko od ní a když jsem uvážil, kolik informací je tu vměstnaných o jejich pozici vůči všemu v okolí, o jejich rýhách a světelných odrazech, ukázala se myšlenka absolutně věrné simulovatelnosti přirozeného světa falešnou. Místnost v domě je z výpočetního hlediska nepředstavitelně složitým vesmírem. Svět je jakoby samorozvíjející se „konkrétní“ matematikou, mající za sebou miliardy let a „expandující“ přinejmenším rychlostí světla. Nemáme ani pojmenovaný, ani určitelný řád pro to, jakým zlomkem by byl příborový nůž u mě na stole ve vztahu k vesmíru. Pokud ale budou informační technologie virtuální realitu získávat přirozeným světem pouze inspirovaným modelováním, přenosem vybraných dat místo marných pokusů o absorpci, je dobře možné, že za stovky let si naše kopie s úměrně redukovaným, k té komprimovanosti netečným vnímáním budou užívat simulované stavy, které by snad někdo nazval rájem, zatímco ten, kdo by ještě věřil na starý „ráj“, by zřejmě prožíval krizi svého přesvědčení a sotva přiznal svému bohu, že je v jeho světě, má-li být opravdu jeho výtvorem, něco takového možné. S03E05 - PODOBNÉ: zakončení bourneovské trilogie (2007). S03E06 - CITACE: „It's just a shame it's necessary.“ S04E05 - CITACE: „You're still trotting about gazing up everybody else's assholes all day long. What kind of society is that?“ „An equal one?“ S04E06: Jakkoli je i zde předvedený myšlenkový experiment o reinstalovatelnosti vědomí podnětný, podle mě nepracuje s validní možností. Není to jako u počítačů, kdy programy ve výrobních linkách mohou zřejmě stejně tak běžet v osobních počítačích, protože princip výpočtu (transistor) a rozdělení úloh (ústřední výpočetní jednotka, pracovní paměti, úložiště, specializovné výpočetní jednotky...) jsou napříč počítačovými řešeními stejné a konkrétní řešení se liší pouze na úrovni optimalizace. Osobnost může vyrůst jen v komplementárním mozku, vůči němuž je organicky imanentní. Mozek není jako počítač, software člověka není tak obecně použitelný jako software počítače, protože tkáň není soustava transistorů a srovnávat lidský mozek s počítačovým HW by bylo, jako přisuzovat čtverci vlastnosti kruhu. Proto je nesmyslná představa, že by mozek bylo možné obsadit jiným vědomím, má-li být vědomí polem reflektující se osobnosti, všechny jejíž návyky a představy o vnějším i sobě byly zformovány provozem na „dosavadním“ mozku. (29.01.2020) (méně) (více)