Endeavour

OBSAHUJE SPOILER. Endeavour patří k seriálům, pro které platí, že spatříte-li náhodně pět minut, bude vám dost možná připadat ponurý a nezáživný, ale shlédnete-li nějaký díl celý, je velmi snadné mu propadnout. Mnohé diváky přitom přitáhne zejména skutečnost, že jde o prequel k seriálům Inspektor Morse a Lewis (Vraždy v Oxfordu), či naděje na nový britský kousek podobný Vraždám v Midsomeru. Od obou posledních se však značně liší. Zatímco Vraždy v Midsomeru jsou odlehčenou detektivkou s komediálními prvky, Endeavour připomíná svou vážností a vizuální stránkou spíše kostýmní dramata a atmosférou i motivem nenaplněné lásky možná vzdáleně Grantchester, ovšem v daleko filmovějším hávu. Pomalé tempo vyšetřování ve stylu Poirota či Maigreta se přitom některým divákům nemusí hned napoprvé trefit do vkusu. Lewis pak stojí kdesi uprostřed. Nepoužila bych tedy možná slova jednoho ze svých zdejších kolegů o jiné lize, neboť všechny tři seriály jsou dobré a kupříkladu Vraždy v Midsomeru (a mám na mysli výhradně ty staré s původním obsazením) jsou svou humornou stránkou do jisté míry nepřekonatelné. Jde prostě o jiný žánr. Ve svém hodnocení začnu nejprve negativy, neboť je jich podstatně méně než pozitiv. Poněkud zarazí nepoužívání rukavic při prohlídkách míst činu vzhledem k již obecně známé a využívané daktyloskopii, přenášení a ohledávání mrtvoly vystavené silné radiaci a dosud ji vyzařující natolik, že je nutná olověná rakev, bez jakýchkoli ochranných prostředků či válka gangů v Oxfordu v daném období jevící se jako silná umělecká licence (slovy pana Brighta ,, Tohle není New York."), která nicméně vede k jednomu z nejdramatičtějších konců a vývoji seriálu, takže je nakonec přijatelná, jakkoli mi bylo zatěžko uvěřit, že by takový cucák jako Cromwell Ames mohl beztrestně provokovat zkušeného ganstera typu Eddieho Nera. Na několika místech jsem postrádala také podrobnější vysvětlení situace, jejíž absence může způsobit, že divák občas tápe (např. náhlé vynoření se Morseova bývalého spolužáka, který mu zapůjčil chatku u jezera, neočekávaná svatba Jakese, kterého jsme předtím neviděli v žádném záběru s dívkou, objev další mrtvoly Strangem pouze v závěrečné retrospektivě v S3E1 apod.). A to tím spíše, že tvůrci na propojení jednotlivých dílů množstvím detailů, kterých si divák všimne často až při opětovném shlédnutí, obvykle dbají. Obešla bych se určitě i bez obligátních zednářů, ale co už. Nejvýraznější vadou na kráse je v několika dílech určitý dotek současné přehnané politické korektnosti, který nejen zde rozladil některé recenzenty. V řadě případů jde nicméně jen o jednu větu, nebo motiv, který nakonec není nijak podstatný pro vyšetřování (např. S8E1, S5E2) či prostě nevadí (S4E2), případně o věci, které zapadají do daného historického období (demonstrace za práva menšin, diskuze o fotbalistech tmavé pleti, o svobodě Rhodesie (S3E2) atd.), nebo jsou přímo inspirované skutečnými událostmi (rasově motivované útoky na pákistánské a další přistěhovalce v 70. letech ze strany neonacistického Britského hnutí v S7E2, 1. konference National Women´s Liberation Movement, která se uskutečnila v roce 1970 v Ruskin College v Oxfordu v S7E1). (Ostatně i pád Cranmer House v S6E4, levného ubytování v činžáku pro chudinu, z důvodu stavební závady je volně inspirován skutečnou událostí pádu londýnského věžáku Ronan Point v roce 1968 a ani samotný prvek ženské otázky a občasný šovinismus (S7E1, S7E3) není na škodu, uvážíme-li, že až v roce 1959 získalo pět ženských kolejí v Oxfordu stejný status jako mužské a až roku 1974 první tamější mužské koleje začaly přijímat ženy. V Cambridgi poslední kolej odolávala až do roku 1988.) Morseova černošská milenka mi také na rozdíl od jiných recenzentů nijak nepřekážela, neboť byla milá a nepůsobila na mne hereckým projevem jako násilná vsuvka, spíše mi vadilo nevysvětlené vyšumění jejich vztahu a absence skutečné vzájemné chemie. Konečně negativní poznámky o Británii v S5E2 a S1E4, ač jistě vložené pod vlivem současné politické atmosféry, působí jako docela příjemná sebereflexe, a S2E2 se zmínkou o kolonialismu naopak vyznívá jako lehký pokus o smír (,, Táta říká, že britská nadvláda byla nespravedlivá, ale kdyby nebyla, nebyla bych ani já. Minulost nám ubližuje, pokud ji necháme."). Celkově se tedy zdaleka netlačí na pilu tak silně jako například v Případech detektiva Murdocha, jehož mnohé díly posledních sérií už se bez akcentování daného tématu prakticky neobejdou a které navíc z mého pohledu upadly i kvalitativně. Ve zkratce tak lze říci, že tvůrci provedli jistou povinnou úlitbu současné politické korektnosti, bez níž už v Británii a USA nedostane zelenou pomalu žádný snímek, ovšem za použití prvků, které ve výsledku nejsou proti duchu doby, byť jich možná mohlo být méně. Větší tlak je patrný jen asi ve dvou dílech, kde se dané téma jeví jako bezdůvodné, a sice S5E4 (zde je ovšem hlavním problémem spíše celkově slabá a bizarní zápletka) a S9E3, kde je dojem zbytečnosti posílen z mého pohledu celkovou nevěrohodností pachatele, způsobenou možná trochu jeho hereckým projevem a uspěchaným vyřešením do té doby zajímavě a napínavě se vyvíjející detektivní zápletky. Poslední díl mne navíc zklamal na vícero rovinách, nejen v milostné linii, kde jsem doufala ve skutečné odhalení Morseových citů k Joan, třebaže se stejně smutným výsledkem (byť uznávám, že takto je to z filmového hlediska silnější a asi lepší), ale zejména co do druhého případu Blenheim Vale, neboť jsem očekávala mnohem dramatičtější vyústění v duchu šesté série, tj. v podobě spojení sil, odhalení oněch ,, lidí z Londýna", o nichž mluvil Rony Box, a ,, pater", kam až korupce a zločin sahá, možná i za pomoci Trewloveové coby spojence hrdinů v řadách Scotland Yardu, a nikoli likvidace pouze jednoho z druhořadých padouchů, Morseovy osamělé akce a předčasného uzavření případu z důvodu zajištění bezpečnosti Thursdaye a jeho rodiny. Tím spíše, že dva předchozí díly svým celkovým vývojem, Brightovou překvapivou neposlušností vůči divizi i Jakesovým návratem podobně silný závěr slibovaly. Nemožnost dosáhnout úplné spravedlnosti by přitom mohla být zachována podobně jako např. v Inspektoru Linleym či Georgu Gentlym a jiných kriminálkách, kde je podobné téma rovněž nastíněno. Konec seriálu tak ve mně zanechal jistý pocit deficitu a navzdory rozlučkovým pasážím dojem, jako by měla následovat ještě jedna série. Možná měli tvůrci natočit o jeden díl navíc a soustředit se pouze na Blenheim Vale. I přes tyto výtky nutno ovšem říci, že samotný poslední díl disponuje řadou umně poskládaných dojemných až srdceryvných okamžiků včetně odhalení Thursdaye, ruské rulety, rozlučky v podobě Prosperových slov ze 4. jednání Shakespearovy Bouře, nápaditým motivem falešných identit, propojeností s pilotním dílem i množstvím promyšlených odkazů na původního Morse jako červený jaguár, pohled do zrcátka, závěrečný koncert v Blenheim Palace apod., které jej pro změnu povyšují nad jiné, a jde tak nakonec o důstojné zakončení. Obzvláště poslední čtvrt hodina vskutku stojí za to. Pár drobných nedostatků a dva či tři slabší díly ve srovnání s 33 dobrými či přímo vynikajícími tak nic neznamenají a nemohou zvrátit hodnocení jinak nadprůměrně kvalitního seriálu. V případě Endeavoura totiž jednoznačně převažují pozitiva. Tím prvním jsou bezpochyby herecké výkony počínaje superintendantem Brightem, jehož nejčastější větou je patrně ,, Pokračujte.", přes hláškujícího patologa DeBryna, který pitvy zásadně dokončuje ve dvě hodiny (tedy pokud náhodou neobědvá steak a ledvinky U orla, nebo pachatel nespáchá svůj čin bezohledně až odpoledne, což je ovšem naprostá výjimka) a některými vedlejšími postavami konče. Filmový počin tohoto typu nicméně stojí a padá s hlavním představitelem a i zde platí, že seriál nejvíce táhne právě Shaun Evans v hlavní roli. Jestliže mi až doposud narážky na Morse ve Vraždách v Oxfordu nic neříkaly, odteď pro mne už navždy budou znamenat vzpomínku na charakterního, bystrého, pracovitého, poctivého, diskrétního, statečného, skromného, starostlivého, soucitného, slušného, zásadově umíněného, ohleduplného, introvertního, plachého, tragicky osamělého, trpícího, zranitelného a zároveň neskutečně laskavého, nezištného a obětavého gentlemana s dobrým srdcem a neutuchajícím smyslem pro spravedlnost a pravdu. Endeavour Morse až na jednu jedinou výjimku v podobě vztahu s italskou kráskou, který na něj byl beztak ušitý pachateli, prostě morálně nešlápne vedle a divák ho nemůže nemít rád. Shaun Evans navíc podává natolik přesvědčivý výkon, kdy se mu na tváři zračí doslova každá emoce a každé věříte, že tuto postavu činí zcela životnou. Dokonce natolik, že bez ohledu na to, jak se Morse v tomto seriálu liší od svého předchůdce či o kolik sympatičtější postavou možná je oproti literární předloze, si popravdě nejsem jistá, jestli o nějakého jiného Morse vlastně vůbec ještě stojím. Dalším výrazným pozitivem je takřka dokonalá kamera a práce osvětlovačů, celý seriál je prosycen množstvím estetických záběrů a není to jen zásluhou malebného prostředí Oxfordu. Vytknout snad nelze nic ani střihu. Rovněž hudba je skvělá, a teď nemám na mysli Beethovena, Chopina, Mozarta, Webera, Delibese, Vivaldiho, Verdiho, Pucciniho, Janáčka a další ,, známé firmy", u nichž se to rozumí samo sebou, ale celkový hudební doprovod seriálu včetně hlavní znělky, kompletně převzaté ve snaze o návaznost z původního seriálu Inspektor Morse a co do melodie založené na krátkých a dlouhých tónech morseovky vyťukávajících jméno Morse. Co se dabingu týká, neřekla bych, že nestíhá, překvapivě je docela dobrý, což už nebývá v našich vodách příliš zvykem, takže se mi v některých ohledech líbí stejně jako originál, občas i více, jakkoli to může být i věcí zvyku. Pro většinu postav včetně samotného Morse byly navíc vybrány typově vhodné hlasy a je znát, že se herci místy snaží originálu ve svém projevu přiblížit. Jediným šlápnutím vedle je dabing inspektora Thursdaye, otravně zasmušilý a především tak neskutečně monotónní, že mne celou dobu iritoval, a od šesté řady, kdy se Thursday z docela sympatického mentora, ochránce a parťáka promění v osobu slovy sira Humphreyho morálně poněkud flexibilní, aby se koncem řady sedmé choval kvůli vlastnímu egu, ješitnosti a komplexu méněcennosti jako urážlivý, vztahovačný a k Morseovi nespravedlivý jedinec, pro mne činil tuto postavu až nesnesitelně protivnou. A tato pachuť ve mně zůstala až do konce seriálu, tím spíše, že i v posledním díle Thursday negativní rysy své povahy a sklon k násilí opět potvrdí. Na konci tak na mne působil téměř jako troska, kterou vlastní žák dávno po stránce detektivní i morální převýšil, respektive ho převyšoval vždy, ale nyní si to poprvé uvědomuje i inspektor sám. Výhrady mám už jen k občasné chybné výslovnosti některých slov (viz ostatně samotný Thursday vyslovovaný zpočátku jako Térsdej a koncem seriálu zase jako Turdej či Thursdej, Carshall vyslovovaný zpočátku jako Karsal a až na konci jako Káršl a některé jiné drobnosti) a práci překladatele, který příležitostně nevhodně zazdí nějaký ten lehký vtip (viz scéna v posledním díle, kdy Morse konstatuje, že oběť zavraždili před vyluštěním křížovky, což by on nesnesl, přičemž dr. DeBryn mu odpoví, že nakonec stejně všichni skončíme nejdřív vodorovně a pak svisle, kterážto věta byla přeložena pouze jako ,, Musíme tam všichni.") a v asi dvou dílech je mírně nekonzistentní nebo nepozorný (viz náhlé tykání Morseovi ze strany Thursdaye či vzájemné tykání s Joan, když si postavy před i po vykají, či zmínka o Callowayově Traviatě v sedmé řadě, když jde o nahrávku pěvkyně Callowayové z prvního dílu). Dalším kladem seriálu je rovněž lehký humor, kterým tvůrci šetří, aby nečekaně pobavili nějakou údernou větou, občas umístěnou i doprostřed dramatické scény. Dobře zde místy funguje i humor situační. Samotné kriminální případy zahrnují zápletky běžné, zajímavější i případy zcela originální, a až na nějakou tu výjimku seriál rozhodně nepatří k těm, u nichž divák uhodne vraha během prvních pěti minut, jak se mi u kriminálek už delší dobu stává pravidelně. Navíc většinou není ochuzen ani o jednotlivé indicie, které ho k němu mají dovést. Počáteční díly jsou uzavřenými kusy, ale zhruba od třetí řady jsou vedle případu započatého i ukončeného vždy v konkrétním díle některé série rámovány ústředním tématem, ať již v podobě osobní nebo milostné linie či linie kriminálního vyšetřování, což z nich na jedné straně vytváří promyšlený celek a na straně druhé poutá pozornost diváka a vyvolává jeho zájem o pokračování. Od posledního dílu třetí řady přes celou čtvrtou ji tvoří vztah k Joan Thursdayové (údajně rozvinutý scénáristy oproti plánu až dodatečně, a to na základě vzájemné chemie mezi protagonisty) a Morseova snaha o kariérní postup, druhá polovina páté řady válka gangů a kšefty Eddieho Nera, od posledního dílu této řady přes řadu šestou motiv nalezení kolegova vraha a Morseův návrat na kriminálku, v řadě sedmé jde o tragickou lásku, sériového vraha a dalšího pachatele, jehož činnost tragicky ovlivní nejen Morse, ale i jeho nadřízeného, v osmé o Morseovo pití atd. Poslední díl druhé série pak vytváří spojnici s několika následujícími řadami až po úplný závěr. Celý seriál je přitom navíc ohraničen základním motivem Morseovy nenaplněné potřeby lásky a duševního souznění s druhou bytostí, v tomto směru s bolestným pilotním dílem a stejně bolestným dílem posledním. Druhý celkový rámec pak lze spatřovat v dosažení životního předělu na konci cesty každého hrdiny, která je podle slov v úvodu posledního dílu první série doprovázejících záběr na Morse zpravidla ,, cestou mladíka od nevinnosti ke zralosti", na něž navazuje v posledním díle citace z Shakespearova Jindřicha IV., kde se nový král slovy ,, I know thee not, old man. (,, Neznám tě, starče." ) navždy zříká svého mentora Falstaffa, kterého už nepotřebuje a který se příliš změnil, a proto není možné, aby se nadále stýkali (tato scéna je díky Evansovi skvělá v originálním znění). Ostatně i díky Evansově hereckému projevu, jeho vizuální úpravě a deseti letům natáčení je tato proměna z roztržitého a nesmělého chlapce ve zralého a zkušeného muže v seriálu skutečně patrná. Tvůrci si zároveň místy hrají s žánry, v několika případech zejména u závěrečných dílů sérií, což sice nemusí každému divákovi sedět, ale přistoupí-li na tuto hru, baví ho svou nápaditostí. Třetí řada tak končí přepadením banky v duchu akčních kriminálek, šestá doslova peckou ve westernovém stylu, dramatickou i komickou zároveň (snad neprozradím příliš, když řeknu, že se jistí lidé přepočítali, když z Brighta udělali pana Pelikána a odsunuli ho tam, kam ho odsunuli), sedmá pro změnu jako melodrama v operním duchu, osmá dílem ve stylu Agathy Christie. Ostatně právě sedmá série se mi oproti názoru jiných recenzentů díky originální kriminální zápletce, jakož i originalitě svého celkového tématu, kdy se Morse coby veliký milovník opery sám nechtěně stává aktérem v jednom tragickém kusu tohoto hudebně-divadelního žánru, přičemž závěrečné spuštění opony v třetím díle i Morseova vlastní slova spolu se záběrem z konce třetího dílu v úvodu dílu prvního dokládají, že tato ucelená koncepce byla zamýšlena od počátku, zdá jako jedna z nejlepších. Kromě toho, že návštěva Benátek, které mám prochozené po více než deseti návštěvách skrz naskrz (včetně hřbitova na l´Isola di San Michele, kde se odehrávají poslední minuty), byla pro mne osobně příjemná. Ale to platí i pro Oxford a jeho koleje a vesničku v Cotswolds z první a čtvrté řady, které se mi kdysi rovněž poštěstilo navštívit. Žánrově zajímavé jsou též některé další díly jako S2E2 (hororově duchařský), S3E1 (à la Velký Gatsby), S5E5 (špionážní). S3E3, ač poněkud neuvěřitelný, jako by byl pro změnu inspirován historkou o bestii z Gévaudan, která filmaře láká opakovaně (Ostatně zmíněná inspirace byla využita o poznání dramatičtěji v seriálu Nicolas le Floch). Zajímavé jsou konečně i některé detaily, jimiž se tvůrci snaží propojit jednotlivé díly mezi sebou jako hudební hit skupiny z S4E2 použitý v 7. řadě a později 9. coby hudba pouštěná z rádia v obchodním domě, deska zavražděného v S5E2 obsahující stejně jako Morseova ukradená deska nahrávku pěvkyně Rosalindy Callowayové z dílu prvního, plakát modelky z jednoho dílu v dílu dalším, knihy o Jolliphantovi, Richardsonův a Burridgeův obchod, zavražděný skladník v obchodě coby bývalý chovanec Blenheim Vale a jiné drobnosti, stejně jako pocta autorovi literární předlohy Colinu Dexterovi v podobě jeho osobní přítomnosti či po jeho smrti nenápadných prvků jako jeho busta na komodě, plakát s jeho jménem na policejní stanici atd., které svědčí o pečlivosti tvůrců. Jestliže tedy musím při celkovém hodnocení seriálu kvůli některým výše zmíněným vadám na kráse hvězdičku strhnout, za skutečnost, že Endeavour je natolik poutavý, že navzdory celovečerní délce lze v pohodě shlédnout tři čtyři díly na jeden zátah, aniž by se člověk nudil, a že je seriálem, k němuž se určitě budu ráda vracet, musím pro změnu hodnocení zvýšit. Tak tedy 4,5*. (23.07.2023) (méně) (více)