VOD (1)
Série(16) / Epizody(561)
-
Série 1 (1972) - 9 epizod
-
Série 2 (1973) - 18 epizod
-
Série 3 (1974) - 39 epizod
-
Série 4 (1975) - 42 epizod
-
Série 5 (1976) - 39 epizod
-
Série 6 (1977) - 42 epizod
-
Série 7 (1978) - 34 epizod
-
Série 8 (1979) - 39 epizod
-
Série 9 (1980) - 36 epizod
-
Série 10 (1981) - 42 epizod
-
Série 11 (1982) - 33 epizod
-
Série 12 (1983) - 41 epizod
-
Série 13 (1984) - 39 epizod
-
Série 14 (1985) - 39 epizod
-
Série 15 (1986) - 39 epizod
-
Série 16 (1987) - 30 epizod
Obsahy(1)
Ke svému názvu přišli Bakaláři až o něco později. První pořad se jmenoval Kufr za dveřmi. O příběhy na toto téma tvůrci požádali psychiatra Miroslava Plzáka, Jaroslava Dietla a Vladimíra Menšíka. Vladimír Menšík tehdy napsal povídku o manželovi, který při banální hádce rozkopl dvířka od kredence a kufr, do něhož je jeho žena uložila, aby je odnesl opravit, považoval za vyhazov. Diváci byli nadšeni, psali a přáli si pokračování. Jaroslav Dietl svolil, že bude pro nově vznikající pořad psát scénáře, ale kde neustále brát témata? Další nápad si poradil i s tímto problémem: výzva, aby diváci psali své příběhy, vyvolal až nečekanou reakci. Dopisy, které během následujících let přišli do televize, by se daly počítat na desetitisíce. Pořad dostal název Bakaláři vědy manželské. „Bakalář byl ve středověku učitel, člověk, který předával zkušenosti. Řekli jsme si, že našimi bakaláři budou právě diváci. Ať se o své zkušenosti dělí, ať je předávají druhým,“ prohlásila Libuše Pospíšilová. Témata, která přicházela, však měla daleko širší okruh. Lidé se psali i věci, které dosud nikomu nesvěřili. Jeden z dopisů dokonce začínal slovy: „To bych neřekla ani panu faráři...“ A tak nakonec zůstali jednoduše jen Bakaláři. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (48)
Ja som vyrastal ako decko na Bakalároch. V sedemdesiatych rokoch to bolo suverejne najlepšie, čo nám naše 2 programy ponúkali. Vždy sobotu sme čakali na nové príbehy. Pamätám sa , že tie z Prahy boli najlepšie čo bolo dane aj komentárom V.Menšíka. Spomínam si aj na vrchol príbehov a to bola poviedka ZUBY, práve v hlavnej postave z V.Menšíkom. Ozaj veľká nostalgia, lebo mnohí herci z týchto príbehov už nenávratne odišli do hereckého neba. Bakalári boli súčasťou našej mladosti. 85%. ()
Sbírka televizních miniatur, obsahující jak klenoty české televizní povídky tak bezcennou televizní šmíru. Někdy tu herecká elita rozehraje velkolepý koncert na zcela banální téma, jindy se jen pokouší popasovat s tématem u něhož není co hrát. Každopádně v souboji s dnešní televizní tvorbou (nebo pokusem o resuscitaci cyklu koncem tisíciletí) ovšem i ty nejslabší kousky vítězí na celé čáře. Současně to dnes funguje jako neocenitelné svědectví a kronika obyčejného života v letech sedmdesátých a osmdesátých. Některé kousky bez lítosti zahodím, ale některé si založím do sbírky a rád se jimi za čas znovu pokochám. ()
Přes ten původní Horníčkův nápad, diváckou oblíbenost i nemálo skutečně dobrých epizodek platí Bakaláři za projekt nakonec veskrze průměrný, když na Kavkách nebyli schopni ani udržet kvalitu, protože jednotlivé dílky nezřídka svěřovali do pracek neskutečným patlalům, tak ani včas přestat.. O tom, jak projekt nakonec zkoušeli znovu dojit coby porevoluční Trapasy, které se staly trapasem nakonec pouze řemeslným, ani netřeba psát.. Veliká potíž celého konceptu tkví navíc ve skutečnosti, že náměty diváků často ani neměly vůbec co nabídnout, díky čemuž se v rámci zadaného tématu zpracovávaly historky tak prázdné, tupé či nevkusné, že by jim důstojnou podobu prostřednictvím vhodně dofabulovaného či poupraveného scénáře nedokázaly vtisknout ani větší kabrňáci než třeba takový nesmírně přeceňovaný mistr floskulí Jaroslav Dietl, díky čemuž vzniklo tolik odpudivých kraťasů, že by se jeden při jejich sledování studem malém pozvracel.. A tak nakonec lze vlastně jako jedinou pozitivní konstantu Bakalářů vidět pouze osobu Vladimíra Menšíka, ať už v pozici moderátora coby symbolicky jedinečného vypravěče, či přímo hereckého účastníka jednotlivých příběhů, které mnohdy právě svým mistrovským darem improvizace dokázal učinit koukatelnými, často i přímo jako typické one-man show skvostnými.. ()
Kvalita příběhů "které napsal život sám" rozsáhlého, letitého cyklu byla stejně proměnlivá jako divácké náměty, na základě kterých byly psány scénáře. Snaha připomenout tento Horníčkův nápad umožnila vybrat to nejlepší. A Menšíkova osobnost nezaměnitelného průvodce nadaného neopakovatelným, případným herectvím, jak cyklus sám, tak i výběr ozvláštnila o další rozměr. "Umění všedního dne" se v tomto ohledu stalo zrcadlem života české společnosti druhé poloviny minulého století. Zrcadlem odrážejícím prostřednictvím obyčejného to nadčasové lidské. A to v míře, která překvapuje i dnes. ()
Ráda se k těmto příběhům vracím a přiznám se, že za to samozřejmě může velká dávka nostalgie. Je to klasika, od které by se někteří tvůrci dnešních pořadů a seriálů mohli učit a určitě by jim prospělo, kdyby viděli jak se dělaly nejrůznější zábavné pořady v minulosti. U některých příběhů se mi vůbec nechtělo uvěřit to mu, že se to skutečně stalo, ale život si nevymýšlí. ()
Galerie (1 319)
Photo © Česká televize / Karel Jelen
Zajímavosti (56)
- Tomáš Töpfer se zúčastnil v roce 1978 dílu, který byl věnován Mezinárodnímu dni žen a měl na závěr Bakalářů popřát symbolicky nějaké ženě, které si váží k tomuto svátku. Popřál operní pěvkyni Aloisii Gruškové. Jenže žádná taková neexistovala, v Ostravském divadle, kde Tomáš hrál, byl ale operní pěvec tohoto jména, který neskrýval svou 4% orientaci a tomuto umělci, kterému říkali Alůnko, řekl: „Večer se dívej na televizi, budeš slavná.“ Nevinná taškařice však měla následky a vše se řešilo v divadle s pozdějším zákazem vystupování v médiích, až raději Tomáš Töpfer odešel z kraje i z divadla. (sator)
- Povídky vznikly v roce 1971 jako součást losování televizní loterie Mates. Zdálo se, že nápad dramaturgyně Libuše Pospíšilové nabídnout divákům tři krátké komedie v jednom pořadu, ztroskotá na nedostatku autorů schopných jednou měsíčně zásobovat televizi kvalitními scénáři. Když ale do hry vstoupil scenárista Jaroslav Dietl a režisér Jaroslav Dudek, počáteční pochybnosti zmizely. Základní kámen k více než desetiletému cyklu, který se těšil mimořádné divácké popularitě, byl položen. (Paity)
- Ve 14. minutě jde zahlédnout na stěně chodby pohybující se stín mikrofonu. (Duoscop)
Reklama