VOD (1)
Série(16) / Epizody(561)
-
Série 1 (1972) - 9 epizod
-
Série 2 (1973) - 18 epizod
-
Série 3 (1974) - 39 epizod
-
Série 4 (1975) - 42 epizod
-
Série 5 (1976) - 39 epizod
-
Série 6 (1977) - 42 epizod
-
Série 7 (1978) - 34 epizod
-
Série 8 (1979) - 39 epizod
-
Série 9 (1980) - 36 epizod
-
Série 10 (1981) - 42 epizod
-
Série 11 (1982) - 33 epizod
-
Série 12 (1983) - 41 epizod
-
Série 13 (1984) - 39 epizod
-
Série 14 (1985) - 39 epizod
-
Série 15 (1986) - 39 epizod
-
Série 16 (1987) - 30 epizod
Obsahy(1)
Ke svému názvu přišli Bakaláři až o něco později. První pořad se jmenoval Kufr za dveřmi. O příběhy na toto téma tvůrci požádali psychiatra Miroslava Plzáka, Jaroslava Dietla a Vladimíra Menšíka. Vladimír Menšík tehdy napsal povídku o manželovi, který při banální hádce rozkopl dvířka od kredence a kufr, do něhož je jeho žena uložila, aby je odnesl opravit, považoval za vyhazov. Diváci byli nadšeni, psali a přáli si pokračování. Jaroslav Dietl svolil, že bude pro nově vznikající pořad psát scénáře, ale kde neustále brát témata? Další nápad si poradil i s tímto problémem: výzva, aby diváci psali své příběhy, vyvolal až nečekanou reakci. Dopisy, které během následujících let přišli do televize, by se daly počítat na desetitisíce. Pořad dostal název Bakaláři vědy manželské. „Bakalář byl ve středověku učitel, člověk, který předával zkušenosti. Řekli jsme si, že našimi bakaláři budou právě diváci. Ať se o své zkušenosti dělí, ať je předávají druhým,“ prohlásila Libuše Pospíšilová. Témata, která přicházela, však měla daleko širší okruh. Lidé se psali i věci, které dosud nikomu nesvěřili. Jeden z dopisů dokonce začínal slovy: „To bych neřekla ani panu faráři...“ A tak nakonec zůstali jednoduše jen Bakaláři. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (48)
Sbírka televizních miniatur, obsahující jak klenoty české televizní povídky tak bezcennou televizní šmíru. Někdy tu herecká elita rozehraje velkolepý koncert na zcela banální téma, jindy se jen pokouší popasovat s tématem u něhož není co hrát. Každopádně v souboji s dnešní televizní tvorbou (nebo pokusem o resuscitaci cyklu koncem tisíciletí) ovšem i ty nejslabší kousky vítězí na celé čáře. Současně to dnes funguje jako neocenitelné svědectví a kronika obyčejného života v letech sedmdesátých a osmdesátých. Některé kousky bez lítosti zahodím, ale některé si založím do sbírky a rád se jimi za čas znovu pokochám. ()
Ráda se k těmto příběhům vracím a přiznám se, že za to samozřejmě může velká dávka nostalgie. Je to klasika, od které by se někteří tvůrci dnešních pořadů a seriálů mohli učit a určitě by jim prospělo, kdyby viděli jak se dělaly nejrůznější zábavné pořady v minulosti. U některých příběhů se mi vůbec nechtělo uvěřit to mu, že se to skutečně stalo, ale život si nevymýšlí. ()
Současná snaha o napodobení bakalářských příběhů - Trapasy vyznívá v porovnání s klasikou mizerně. Prostě když uváděl Vladimír Menšík bakalářské povídky,tak to byla lepší zábava. A co když v nich ještě hrál. Vzpomínám na příběhy "Zuby" o televizním mechanikovi amatérovi, nebo třeba "Husa", kde hrála Dáša Veškrnová pacientku v nemocnici, která léčí chmury četbou Švejka. ()
Ja som vyrastal ako decko na Bakalároch. V sedemdesiatych rokoch to bolo suverejne najlepšie, čo nám naše 2 programy ponúkali. Vždy sobotu sme čakali na nové príbehy. Pamätám sa , že tie z Prahy boli najlepšie čo bolo dane aj komentárom V.Menšíka. Spomínam si aj na vrchol príbehov a to bola poviedka ZUBY, práve v hlavnej postave z V.Menšíkom. Ozaj veľká nostalgia, lebo mnohí herci z týchto príbehov už nenávratne odišli do hereckého neba. Bakalári boli súčasťou našej mladosti. 85%. ()
Kvalita příběhů "které napsal život sám" rozsáhlého, letitého cyklu byla stejně proměnlivá jako divácké náměty, na základě kterých byly psány scénáře. Snaha připomenout tento Horníčkův nápad umožnila vybrat to nejlepší. A Menšíkova osobnost nezaměnitelného průvodce nadaného neopakovatelným, případným herectvím, jak cyklus sám, tak i výběr ozvláštnila o další rozměr. "Umění všedního dne" se v tomto ohledu stalo zrcadlem života české společnosti druhé poloviny minulého století. Zrcadlem odrážejícím prostřednictvím obyčejného to nadčasové lidské. A to v míře, která překvapuje i dnes. ()
Galerie (1 319)
Photo © Česká televize / Karel Jelen
Zajímavosti (56)
- Kulisy katedry jsou stejné jako kulisy porodnice. Konkrétně si lze všimnout například u dveří. Oboje jsou bílé a na obou je stejným písmem "nevstupovat". (M.B)
- Divácké příběhy jsou plné silných témat. Pisatel v dopise často popíše skvěle vypointovanou úsměvnou historku nebo svůj život, drama, které až vyráží dech. Film z toho ale nevznikne. Jen cit a dokonalá řemeslnost zkušeného dramatika ho dovede vystavět tak, aby z něj byl televizní scénář. V letech 1971–1980 jich Jaroslav Dietl napsal 168. Zpočátku vyžadoval, aby se mu dostaly do rukou všechny dopisy, které od diváků přišly. I jediná věta pro něj mohla být impulsem, který ho vedl k napsání příběhu, do něhož dosadil své osoby a děj. Kvantum dopisů mu pomáhala číst celá jeho rodina, ke konci požádal Libuši Pospíšilovou, aby zapojila své studenty z FAMU. Přesto mu to nedalo a často zalovil i v těch odložených. Aby se ujistil, že nezapadl příběh, který by stál za to. Během dlouhého vývoje Bakalářů se stávalo, že přišli jiní scenáristé a chtěli nahlédnout do diváckých dopisů v očekávání, že najdou hotový příběh. Většinou je odkládali s tím, že jsou to bláboly a divák je grafoman. Onu „zlatou žílu“, kterou skrývá zemina v podobě hromady bílých obálek, jak říkal, dovedl najít jenom Dietl. (Paity)
- Natáčelo se v Ostravě a obci Vřesina. [Zdroj: filmovamista.cz] (SONY_)
Reklama