Koruna

Po čtvrtém díle: Zapomeňte na všechny Malíčky a Tyriony, zapomeňte na Francise Underwooda a další vyfabulované jakože mistry zákulisí a politických intrik. Winston Churchill, liška ryšavá a podšitá, politik, který složil závěrečné zkoušky na škole intrik a mazanosti, to je skutečný mistr reálné politiky. Ne že by přitom spřádal překombinované plány jako autoři politické fikce či fantasy, on jen umí dokonale využít situace. Co říci ke zbytku. Kdo si potrpí na mistrné dialogy, britský styl, bouři emocí za hradbou gentlemanského mlčení a náznaků, přijde si na své. Vytříbený projev ostrovní herecké elity (tedy pravda, Churchilla hraje Američan) to vše dotváří. Z lidského hlediska je mi vlastně těch titulovaných a korunovaných hlav líto, tedy alespoň v tomto podání. Zejm. princ Filip aby se pomalu dotazoval vlády, jestli se v noci může otočit z pravého boku na levý. Nedokážu říct, nakolik to odpovídá skutečným povahovým profilům zobrazených osob (s čímž přichází jedna ze dvou malých výtek - nejsem úplně srozuměn s podobným zobrazováním života dosud žijících lidí), ale vím, jak bych to vnímal já sám. Druhou malou výtkou je zatím opravdu malé zaměření na mezinárodní dění - např. vidíme cestu korunní princezny po Africe, aniž by bylo řečeno, že právě v té době v Keni zuřila občanská válka, neslyšíme o potížích Britů v Íránu či o další válce v Malajsii a podobně. Ale to jsou zatím opravdu malé detaily. Jako celek je to ukázka klasické ostrovní tvorby, ne sice stejné, ale stejně kvalitní, jako Panství Downton, adaptace knižních klasiků a podobně. Neošizené v žádném směru, a to není o penězích. Doplnění po shlédnutí všech deseti dílů: Neřekl bych, že by se královna naučila občas si prosadit svou, jak je tu občas zmiňováno. Ba naopak, stala se přesně tou nemyslící loutkou bez emocí, která na věci pohlíží všelijak, jen ne z hlediska toho, co je správné. Viz případ její sestry. O jaké povinnosti to mluvila, když zdůvodňovala své rozhodnutí? Naprostý nesmysl. V podstatě všichni byli pro, jen pár kreténských černoprdelnických eunuchů je proti, a přesto právě tihle kreténi zaštiťující se chabě podloženou hypotézou boží existence ji přimějí změnit názor. Je to hnus, velebnosti. Jen se těším, až na britský trůn někdy nastoupí coby hlava anglikánské církve ateista. To se asi posměju. No, abychom nezůstali jen u mých výlevů na adresu zhoubné náboženské ideologie, tak nejsilnější byl devátý díl. Až mi bylo líto, že se tak rozmáchlý a nákladný projekt nevěnoval především právě tak výrazné osobnosti jako Churchill. Já osobně bych se s ním nepochybně na spoustě věcí neshodl, ba bych se s ním do krve hádal, ale přes všechnu jeho ješitnost (nebo právě pro ni, někdo takový má proč být ješitný) musím uznat, že patřil a patří k nejvýraznějším osobnostem a mozkům všech dob. Po druhé sérii: Chtěl jsem napsat, jak mě mrzí, že se takhle rozmáchlý seriál soustředí především na královnino soukromí a život královské rodiny, a hle, já už to napsal posledně. Druhá série to jen potvrdila. Tak třeba začátek. Tři díly se plácáme v domácím (ne)štěstí královského páru (což se opakuje několikrát), zatímco na Suezkou krizi nám zbude sotva čtvrthodinka. Přiznávám, že místy mě hlavní zaměření seriálu už začínalo silně ubíjet, což bylo jen posíleno dojmem, že se tvůrci snaží vetknout zajímavou osobnost osobě, která žádnou zajímavou osobností nedisponuje. Hodně to vylepšovaly díly, které se zaměřovaly na něco jiného (pátý a zejména devátý, ten byl brilantní), bohužel to mi nestačí. Navzdory všemu perfekcionismu a herectví první britské ligy tak odebírám hvězdu, protože obsah tohoto kvalitního Dallasu pro mě osobně na víc nemá. Ty zmíněné záblesky jen dokumentují, o jak skvělou záležitost by šlo, kdyby se ústředním motivem stalo něco zajímavějšího, třeba Philipovo dozrávání. (26.03.2017) (méně) (více)

1. série - 90% - Vzhledem k pompéznosti, vážnosti a chladu, jaký z Buckinghamského paláce občas vyzařuje, jsem se snažil být v hodnocení střízlivý, tváří v tvář právě oné velikosti se ale nelze ubránit. Nechápu, jak se povedlo onen dojem obrovitosti převést takto dokonale, ale díky bezkonkurenční výpravě mám pocit, že něco takto velkolepého jsem snad ještě (minimálně na Netflixu pak určitě) neviděl. Sebemenší dialog v uzavřené chodbě či kanceláři působí jako nejepičtější věc na světě a když se rozburácí emocemi přecpaný soundtrack a Jared Harris s Johnem Lithgowem se rozehrají k životním výkonům, není v hodnocení jiná možnost. Ten poslední krok k páté hvězdě má ale na svém kontě Claire Foy, která se Alžbětou doslova narodila. 2. série - 90% - Ještě sebejistější. Tam, kde si první sezóna musela pomáhat relativně častými návraty k hlavní lince, druhý rok už si dovolí zcela samostatná žánrová sóla (Margaret, Charles/Philip), funkční flashbacky, náznaky téměř až pohoršujících teorií a ještě šponovanější herecké výkony. Na plné procentuální hodnocení to kvůli opakování vzoru (větší nedorozumění mezi manžely, hlubší propast mezi sestrami) opět jen těsně není, ale pátá hvězda bez zaváhání zůstává. Takhle obrovskou každoroční událost si musíme hýčkat. 3. série - 90% - Neuvěřitelně mě baví sledovat děj, kde se celou hodinu neděje zdánlivě vůbec nic, ale pod povrchem palčivě bublá každá emoce, každé zklamání i každý, klidně i dlouhé roky se blížící, zásadní historický zvrat. A když to bublá v tak excelentním obsazení (hlavně Alžběta a Charles září každým pohledem), je i třetí sezóna malým pokladem. Snad protože některé samostatně usazené zápletky (zejména Měsíční prach) vyvolají pochybnosti, jestli jim bylo potřeba věnovat celou epizodu, není to ani tentokrát celá stovka, ale nevadí to. Strasti Prince z Walesu nebo malé i tragické katastrofy britského lidu jsou natolik strhující podívanou, že jsou teoretické výtky vadami snad jen kosmetickými. 4. série - 90% - V jednotlivostech nejsilnější sezóna s výsostným hereckým objevem Emmy Corrin. Celá dekáda se nově soustředí na specifické hrdinky Dianu a Margaret, jejichž strasti bez problémů vydají na celou desítku epizod (byť se veškeré nesnáze chvílemi trochu cyklí, což je ostatně jediný důvod, proč jsem v hodnocení nesáhl úplně nejvýš), dokonale zapadají do neveselého buckinghamského sezení a tak jako vždy předtím dávají pocit sevřenosti, úzkosti a přitom nejvýpravnějšího diváckého zážitku současnosti - a mě tenhle až příjemně pichlavý paradox nepřestává fascinovat. Epizoda Země nikoho je seriálovým ekvivalentem drtivé Marriage Story. 5. série - 90% - Jeden si až připadá starý, když se v seriálu, který ve svých začátcích mapoval poválečné období, začnou objevovat obrazy, které pamatuje z televizního zpravodajství v dobách svého dětství. A přestože se už vůbec neřeší problémy válečné, ale společenské, na napětí to nemá žádný dopad. Britskými dějinami totiž na začátku devadesátých let nehýbal souboj mocností, ale souboj osobností. Nevím, komu se upsali lidé zodpovědní za casting poslední generace, ale Elizabeth Debicki je fascinují podle očekávání a Dominic West očekávání navzdory. Ty zranitelné pohledy obou odcizených manželů, mírné úsměvy, cuknutí koutků. Jakákoli scéna jich dvou, klidně každého zvlášť, je dechberoucí tak moc, až pochopitelně ubírá pozornost stárnoucímu vládnoucímu páru. Jsem moc rád, že se mohou dokončit linky přesně tak, jak se od začátku plánovalo, ale zároveň nechci, aby takhle výjimečný počin končil. 6. série - 80% - První čtyři díly jsou tou nejkvalitnější morbidní fascinací, krok po kroku zdokonalovaným true crime dokumentem. Zbytek je rozloučení překvapivě poklidné a člověku, který tuto dobu nezažil, bude za pár (desítek) let připadat značně antiklimaktické. Harryho výstřelky nebo Williamovy milostné eskapády totiž nemůžou dostát ani historicky významným událostem napříč kontinenty, ani třaskavým společenským jiskrám z předchozí sezóny. Šestá série je proto trochu podle očekávání tou nejslabší, ale je to jen daň za to, jakou nadčasovost dává rokům předchozím a jakou sílu celku v sobě díky ní může celá Koruna skrývat. Závěrečnou chůzí se královna uklání zcela výjimečně nám a já si díky tomu připadám nemálo a zcela upřímně poctěn. (15.10.2017) (méně) (více)