Šílenci z Manhattanu

„The Universe is indifferent.“ Hodnocení první série. Kouřem načichlý návrat do posledních let éry, kdy muži ještě byli pány a nikdo to nezpochybňoval. Nikoli ženám s jasně stanovenou rolí poslušných hospodyněk, nýbrž mužům patří soukromí. Občas si z něj kus přinesou do práce, zaskakující tu za bar, tadyhle za ložnici. Před vyděláváním peněz není úniku. Společným jmenovatelem všech trablů je logicky práce. Nezávisle na tom, kolik životů jako pracující muž žijete, přípustný je pro vás jediný směr – vpřed. Ženy přitom paradoxně představovaly významnější součást mužské existence než dnes. Manželský svazek značil normálnost, podřízení se všudypřítomným pravidlům. Pokud se nedokázali, za cenu potlačení vlastní identity, přizpůsobit jeho požadavkům, dospělé samotáře systém automaticky eliminoval. Neschválená, mimomanželská činnost vyvolává strach. Co ostatní dělají, když nejsou vidět? ___ Mad Men se vzpírají zařazení mezi dramatické seriály. Skutečné drama přinejmenším neprobíhá v dlouho doznívajících, často statických a hudbou málokdy podkreslených záběrech, ale pod jejich povrchem. Jako kdyby společenské konvence nikomu neumožňovaly skutečně se projevit. Jaká je jejich pravá tvář, k čemu směřují, co by rádi? Nečitelnost přirozeně vyvolává napětí a všemožné spekulace. Co postava, to latentní psychopat. Donovu neschopnost činu, jakousi „zaseklost“ na místě, nevystihuje jenom obehraný symbol červeného světla na semaforu, ale třeba i vyústění jeho tajného setkání s bratrem, kdy z kufříku vytáhne namísto očekávané pistole jenom „pasivní“ peníze. Jen velmi pozvolna jsou odlupovány ochranné vnější vrstvy: falešné úsměvy hospodyněk jako mýdlových oper, perfektně padnoucí obleky a sebevědomé vystupování. ___ Při znalosti historického kontextu, radikalizace společnosti v druhé půli 60. let, lze snadno odtušit, že upjatost vůdčí třídy ustupuje příliš pomalu. Bude muset nastat zlom. Jakkoli je jasné, že něco visí ve vzduchu, stále se nic děje. Tempo sice není stejně ubíjející jako všednodenní činnost, kterou postavy vykonávají s robotickou poslušností, ale oproti akcí napěchovaným americkým seriálům jde o zpomalení dost výrazné, aby přitáhlo pozornost k sobě samotnému. Vtahující nedění narušují kromě místy agresivního upozorňování na dobové detaily hlavně flashbacky. Škodí trpělivě budované atmosféře a zjevně mají seriálu dodat určitý „epic scale“. Síla Mad Men přitom spočívá v interiérové komornosti a schopnosti vměstnat do malého prostoru a nedlouhého času hezky pestrou škálu symptomů tehdejší (a potažmo i současné) americké společnosti. 80% ___ Druhá série si drží vysoký standard a zenové tempo vyprávění, odpovídající citovému rozpoložení protagonisty. Změny nepřicházejí náhle, ale jsou pomalu budovány napříč mnoha epizodami. Zásadní proměnu společnosti v souladu s neviditelným stylem často naznačuje nepatrný detail, moment, k němuž se vyprávění později již nevrací. Herci, na jejichž tvářích kamera uplývá déle než je v dramatických seriálech obvyklé, hrají do jednoho výborně. Také díky svědomitému vykreslení kultury, ve které žijí, je zřejmé, proč činí rozhodnutí, s nimiž liberální intelektuál žijící v 21. století nemůže souhlasit. Mad Men diváka vtahují pomalu, ale když si vás jednou získají a strávíte s nimi pár hodin v kuse, chvíli si budete muset zvykat na svět, v němž sexismus a kouření nejsou něčím přirozeným. Zajímavé komentáře: Toj, jasiska (02.08.2013) (méně) (více)

Mohu zamilovaně stvrdit, že dílo má smysl jako celek, je to sedm let pečlivě a chytře broušený mnohokarátový diamant: krásný, smyslný a smyslupný ve všech řezech i spojnicích, na něž dopadne a jimiž projde světlo zraku a mysli diváka. Jediná ploška nezůstala neopracovaná, pominutá či nedotažená do finální podoby jak sama o sobě, tak i vzhledem ke všem ostatním. Ambice mohly být těžko větší a naplněny byly beze zbytku. S výjimkou komplexu Dextera, který v celku osmi sérií také obsáhl přesně vymezený a krok za krokem budovaný a završovaný dramatický i estetický tvar, už mě nenapadá žádný další projekt, jemuž by se to stoprocentně podařilo. (Patří se tu povzdechnout za Twin Peaks, kde to Lynchovi v půlce zkazili.) *** Fascinuje mě to ve všech ohledech, včetně těch úplně nejdlouhodobějších zúročení a plynulých proměn a prohlubování rozumění postavám v čase a rozumění času samotnému skrze rozmanité kvality jasně vymezeného údobí. Právě ČAS je zde předveden a prožíván: onen magický, nezadržitelný sekvencovaný proud, vlna i sled částic-etap, ve všech ohledech stejně bravurně jako nemilosrdně zachycený fenomén - čas jako klíč k dílu, a možná i něco víc, dílo jako klíč k času - nakonec je to totiž právě prožitek času samotný, jeho zakoušení, čeho se tu na dlouhé ploše těm, kterří u seriálu vytrvají, dostane - prožitek, jaký připravuje třeba Proustovo Hledání ztraceného času, pokud je přečtete úplně celé, nebo v úplně jiné podobě třeba Vévodkyně a kuchařka. Ale o mnoho víc tak dokonalých děl, které do hloubky zreflektovaly čas (respektive ne jen tak ledajaký čas, ale konkrétně vymezenou společenskou etapu včetně jejích charakteristických rysů a vnitřních přerodů) tak, že to v inscenovaném díle zakoušíte myslí i srdcem, doslova hapticky, nenajdete. Tady to tak je. *** V seriálu se povedlo zachytit ono sedimentační vrstvení a zároveň proměňování významu a smyslu všeho v plynoucím čase, a zároveň je dílo dost zahuštěné, dost detailně subatomárně vystavěné, že divákovi umožňuje funkčně používat dynamiku soustředěného pohledu stejně dobře jako v realitě - dokud na nějaké místo v čase seriálu upíráte zrak a zájem, nepřestane k vám proudit tok dat, jen se příslušně zpomalí, zatímco vy se budete dozvídat pořád víc, víc do hloubky, o zvoleném okamžiku. Ten zdroj nevyschne tak dlouho, aby to dostatečně věrně simulovalo realitu času. A když následně popojedete, akcelerace vám při těch během zpomalení nově nabytých vědomostech pokaždé vyrazí dech. A stejná dynamika platí nejen pro diváky, ale i pro postavy. Postavy, které se o sebe v některou chvíli zajímají, se nutně dozvídají víc, i z minulosti, o sobě navzájem i o sobě samých, zatímco postavy, které se vzdalují, se zplošťují, a naopak: a není to umělé, v seriálu jako by nebyly trhliny, ta dynamika pořád funguje, jako by ani nebyla konstruovaná, simulovaná, jako by skutečně měla všechny rozměry a bylo jedno, kam se oko kamery, vypravěče nebo postavy právě upře, ta hmota tam je připravená, zaostřená část se pružně přiblíží, přeskládají se koordináty a perspektivy a vyplynou příslušné informace včetně nových důsledků v životě všech. Nelineární dynamika komplexní, turbulentně proudící reality, zobrazovaná na intimních životech intelingentních, odvážných, schopných a mocných lidí ve velké době doslova napěchované kulturotvornými ikonami Západu. Kdykoli si jako bohové či šamani zastavíte či přibrzdíte tok děje, abyste se na něco podívali hlouběji (našli si na internetu jistou reklamu, společnost, značku a její tehdejší vliv, dobovou politiku a problémy, na pohoršlivý film, který šel do kin a na dopad, jaký tehdy měl, na atentát na Kennedyho, na střih šatů, poznámku o Lindbergově dítěti, změnu morálky v pohledu na manželství, postavení ženy, barevných, nebo třeba na radikální změny ve firemním účetnictví), můžete čerpat do sytosti, seriál vás nezradí, funguje v dlouhodobém uchopení a předvedení každého rysu a jeho nedopočitatelných, ale nutných důsledků málem stejně jemně propracovaně jako realita sama - zpomalíte a můžete čerpat do hloubky, informačně těžit a následně i poučeněji uvažovat o postavách a jejich příštích osudech ve všech potřebných ohledech, jako by stavba jejich životů v seriálu ani neměla tvrdé dno, jako by to byla dokumentovaná tehdejší skutečnost. A přece víte přesně a s hlubokým uspokojením, že se jedná o uzavřený a ke svému završení logicky neúprosně dospělý tvar, cosi, co je právě možné podrobit přezkoumávání a promýšlení, cosi, co je v jednom určitém smyslu hotové. *** **** Já jsem mimochodem právě v čase sledování Mad Men téměř neuvěřitelnou shodou okolností překládala jednu ďábelsky chytrou povídku na stejné téma (vliv reklamních agentur na společnost) přesně z té doby a prostředí (agentury na Madison Avenue v roce šedesát jedna): Prameny Nilu od Avrama Davidsona, poťouchle sžíravého žongléra se sociokulturními referencemi, který o tom psal v době, kdy to zároveň žil. Takže jsem se do té problematiky nořila z více stran, a neustále se mi potvrzovalo a dourčovalo i skrze onu povídku, že reálie, narážky a veškeré detaily jsou v seriálu dechberoucně chytře a přirozeně distribuované a správně vyhmátnuté. Ať už jde o značku whisky, zadavatele reklamních zakázek, slavné slogany, politické aféry, ohlasy hospodářské krize, způsoby bydlení, rodinného i pracovního života, spektra mužského i ženského přátelství i soupeření, recepty na koláče, stolování, účesy, výchovu dětí, sžívání černých a bílých v různých společenských vrstvách, pohled na škodlivost alkoholu a cigaret, moderní výtvarné umění či staromilské estetické libůstky starší generace, otázku nástupnictví a předávání moci... nebo dokonce o konkrétní počasí v určitých zobrazovaných dnech, všechno sedí, extrapolujte si směle dál a šířeji. (Hned na začátku mezi řečí u rodinného stolu zmíněné Lindbergovo - unesené - dítě budiž nápovědou, jak se tam pracuje s historickými milníky, včetně těch, které se jimi teprve stanou. Smrt Marilyn Monroe. Doporučuju googlit každé známé i neznámé jméno (s výjimkou Dr. Lyle Evanse:), název, událost, nejasnost, nic tam není jen do počtu, žádná vata ani hlušina. A pak také ty songy na závěr, ty jsou štědrým zdrojem inormací, stejně jako identifikátorem dějů a kolorovačem atmosféry, pracujícím s předtuchami a nostalgiemi, s emocemi a tužbami, samy o sobě, změkčovatelé tvrdých dat. Kamera, střih, design, propracovaný background, herectví (stárnutí a zrání herců v čase - například co dokázali zprostředkovat v čase s těmi dvěma dětskými herci: zblízka se Sally a zdálky s jejím kamarádem Glenem, o odrůstání dětí a jejich proměně v samostatné dospělé jedince, o té nemožnosti zpětně říct, kdy sse to vlastně stalo..., nad tím zůstává rozum stát a srdce plesá) - všechno jsou to jen dílčí sady precizností a geniálních nápadů o sobě. Vlastně jsem ještě pořád ani zpětně nepřipadla na jedinou slabinu, poklesek, nebo nepatřičnost - veškeré pochybnosti, které mě zřídkavě přepadly, o správném utváření, se v čase (sic!) vyvrátily, vše bylo přesně tak, jak mělo být - pocit následného uvědomování a zpětných korekcí, který zažíváte neustále v realitě samotné a tak málo v jejích umělých nápodobách - tady je předestřen k intenzivnímu prožití a nahlédnutí. A to je doopravdy co říct. Tohle je tresť samotné reality v čase z jednoho z nejvíce fascinujících období západní kultury v naprosto dostatečné šíři a hloubce k jejímu plnému prožití. A přitom vás to ani na okamžik nenechá na pochybách, že sledujete konkrétní příběh, jste v něm, prožíváte propojené osudy jedné skupiny nezaměnitelných jedinců, kteří se vám dostali pod kůži. Chcete vědět, jak to s nimi bude dál, jak v té době zůstanou sami sebou a zdali, a co to bude znamenat. Ta encyklopedie za tím, to je Orbis Pictus, a kdo nechce, nemusí se při sledování, prožívání rušit vzděláváním. Jako v životě. ***** (07.06.2015) (méně) (více)