13. komnata

Ono vést dialog není zase tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Divák ví přesně, kterých chyb se Jana Ciglerová dopustila. Ano, je pravda, že občas pouze mechanicky opakovala části replik po zpovídaných protagonistech. Využila tak jednoho z nejjednodušších signálů zpětné vazby, který nám jazyk nabízí a který na nezúčastněného posluchače může působit rušivě – v konkrétní situaci nicméně funguje skvěle. Ano, ne vždy její otázky posouvaly rozhovor kupředu a mnohdy se na ně vlastně ani kloudně odpovědět nedalo. Ale zase na druhou stranu, získala si Terezinu důvěru a dokázala ji rozpovídat (závěr dokonce naznačuje, že se staly dobrými přítelkyněmi). Podala nám do ruky klíč, který odemknout zámek od 13. komnaty Terezy Pergnerové bezesporu dokáže (i když sem tam nepříjemně zaskřípe). Dveře tajemné místnosti jsme pootevřeli, ale právo vstoupit až dovnitř má stále jen Tereza samotná. A tak to má být. „Normálně funguju a není to euforie. Je to malý a žiju pomalu, drobně se raduju, začala jsem vydělávat peníze a neutratila je za drogy…“ (T.P.) (03.09.2008)

Zpověď Jana Nedvěda je plná rozporů a protimluvů. V jednu chvíli mu nesejde na tom, zda ho někdo o něco připraví, a vzápětí by se už nikdy nikým okrást nenechal a kousal by jako pes. Texty jeho písniček opěvují lásku, přátelství a trampskou čest, ale o svých bývalých manželkách a vlastních dětech nedokáže promluvit bez nenávisti v hlase. Tento díl 13. komnaty je vystaven na kontrastech i po formální stránce. Honza Dědek nechá promluvit písničkáře, následuje střih, a k témuž tématu promluví někdo z Nedvědových známých. Je škoda, že účast na natáčení přijala jen hrstka zainteresovaných (bavič Petr Novotný a Janův bratr František se svou manželkou). Konfrontace s těmi „nejbližšími“ by byla jistě zajímavá. Dědkovy otázky jsou trefné, výborně zvolené, nepodbízivé. Nejpůsobivější jsou záběry na mladičkou Pavlínku. Loutka bez duše, hadrová panenka, oddaně vzhlíží ke svému vlastníkovi, majetnicky rozvalenému pašovi Nedvědovi. V kapse se mi zvolna otevírá kudla… Záznam ze Strahova: „Pro jednu pitomou holku, pro pár chvil touhy, podved se všechno, o čem doma si sníš. Teď je mi to líto…“ Bez kytary v ruce mluví Jan Nedvěd jinak. Jed ukapává. Chyba na jeho straně? Nesmysl! „Všechny mě opustily, když zjistily, že život s muzikantem nejsou jen peníze! Ta první od mě odešla, když jsem byl na vojně – odtáhla za nějakým chlapem a našemu dítěti řekla, že to on je jeho tatínek. Druhá žena byla docela schopná manželka, starala se o mě i o děti, ta byla v tomhle ohledu nejlepší, ale nakonec se to nějak pokroutilo a ona zmizela. A pak přišlo třetí manželství, ale to nebyla ženská, to byl normální chlap – na domácí práce ani nesáhnula, o děti se nestarala, ta si chtěla jen hrát a být slavná jako já!“ Střih a manželka Františka Nedvěda: „Život s muzikantem je pro každou ženskou strašně náročný. … To vydrží málokterá holka.“ Nikdy jsem nebyla členkou fan- ani antifanklubu Jana Nedvěda a jeho písničky znám jen od táboráků. Ale díky povedenému dokumentu jsem si obrázek o sesazeném králi českého folku udělala. Duševně nemocných lidí mi bylo vždycky líto… (07.09.2008)

Honza Dědek zůstává objektivní. Nekritizuje, nesoudí, jen skládá mozaiku jednoho lidského osudu. Každý se se smrtí milované osoby vyrovnáváme jinak. Panu Davidovi přeji a možná i trochu závidím, že našel na všechny své otázky odpovědi a dokázal se s odchodem dcery smířit. Kéž bych taky uměla poslat svoji racionalitu k šípku. Vážím si lidí, kteří se dostanou přes překážkovou dráhu. Vážím si lidí, kteří si stojí za svými činy i názory. Vážím si Michala Davida, i když bych si jeho nemuzikálovou tvorbu asi nikdy dobrovolně nepustila. Líbí se mi, jak se vyjadřuje o spartakiádních Poupatech i to, jak se vypořádal s nálepkou komunistického idolu. Určitě jedna z nejpůsobivějších epizod 13. komnaty, které jsem měla možnost doposud zhlédnout. Z přehrávače mi zní hudba z Kleopatry a já mám pocit, že ji slyším poprvé… (16.09.2008)

Hodnotíte epizodu 13. komaty, nebo Natálii? Fajn, taky tu slečnu (nebo vlastně mladou paní) nemám ráda. A jejího pana otce už vůbec ne. Ale to přeci neznamená, že kvalitně zpracovaný pořad odpálkuji někam do sběrných surovin. To, že se štítím pavouků, není přece důvodem, abych ohodnotila dokument o tarantulích jako odpad. Josef Rauvolf nechává mluvit nejen Natálii a její rodiče, ale i hudební odborníky – a to už je přeci objektivní přístup! Nebo jste snad čekali štvanici na „prominentní“ dcerku? To snad ne! (25.10.2008)