13. komnata

Upřímné, jasné, konkrétní.. žádné laciné a zbytečné odbočky, jak jsme bohužel u cyklu 13. komnat zvyklí!! (12.11.2011)

Nakonec docela zajímavá zpověď, první minuty jsem ale trnul nad násilně vtlačenou (ať už jsou jakkoliv dobré kamarádky) Asterovou, která se směje/dojímá na povel.. Člověk by holt neměl dávat na první dojem, asi nejen mně totiž byla Hana Čížková coby herečka vždy spíš proti srsti, jako matka/manželka/obyčejný člověk má leccos za sebou a hlavně to má v hlavě slušně srovnané. Místy dokonce i obdiv.. (07.01.2012)

Vaněk a Pohlreich, Pohlreich a Vaněk. Dva gastronomičtí mágové. Oba v tomhle díle dokumentárního cyklu mluví, jeden jako host, druhý jako zpovídaný. Pohlreich, ačkoliv mu jindy a jinde jede huba o sto šest, zde působí nesmírně vyrovnaně, mluví k věci, rozumně. Vaněk mluví také, ale z celého dílu mu věřím tak akorát to, že to jídlo mohlo být dobré!! (27.01.2012)

Mohl to být jeden z těch pomyslných vrcholů už v poslední době poměrně podprůměrného cyklu, ale překvapivě není.. což mrzí dvojnásob!! (27.02.2012)

Bez zbytečných odboček poměrně solidní výpověď, která sází na otevřenost zpovídané. Boj rodiče o dítě nejen na chvíle, které určí soud.. proč ne? Tu a tam se ale v cyklu 13. komnat objeví díl, kterému by slušel i ten „jiný/druhý“ názor. Každý zpravodajský žánr sice prostřednictvím autora/zpovídaného vykresluje určitý úhel pohledu, přesto je nutné, aby zachoval objektivitu a nedíval se jen jedním směrem. Ale jak říkám, otevřené a poměrně zajímavé.. (17.05.2012)

I když člověk nemusí být fanda textů o pití a nekonečných mejdanech téhle české hospodské legendy, musí uznat, že tenhle chlap není vůbec blbej, ba naopak. Ale to se přece už dávno ví. Jeho názory baví, jeho slova mají přidanou hodnotu. Celkově jde o poměrně slušně zvládnutý díl, který vábí od začátku až do konce!! A to se v tomhle cyklu (přiznejme si) až tak často nestává.. (10.06.2012)

Průměrné, ale sympatické, vkusné, názorově čisté. Jen vážně netuším, kdo je tenhle hošan zač.. že by už tvůrci dokumentárního cyklu neměli kde brát - a neděje se to tak už minimálně dva roky?!? Jasně, že jo.. (09.06.2012)

Velmi povrchové odkrývání dalšího života, tentokrát nestárnoucí Heleny, která se drala ke slávě, uznání a osobnímu štěstí, až nám o tom jaksi zapomněla vyprávět. Její nový vztah, který nepřijali její nejbližší a dosud pevně při sobě držící rodinu odcizil (což asi nejvíc zajímalo diváka) najednou utnuly závěrečné titulky!! Někde se asi stala chyba.. (29.10.2012)

Je fajn, že se jednou za čas zadaří. Nejsem pravidelným divákem cyklu, ale o jeho zajídání se se určitě dá pár stránek napsat. Hofbauerova tvář uličníka s prořízlou hubou těšila diváctvo už v sedmdesátých a osmdesátých letech, mistr malých rolí se neztratil ani potom. Životem napsaný tvrdý příběh má ve „13. komnatách“ své opodstatnění, ba dokonce platí za jednu z těch nejsilnějších. Velmi solidní nekrolog bojovníka. (04.02.2013)

Nespavost, deprese, úzkost. Odkrývání skutečných bolístek se začíná trošku zajídat, protože vybírané tváře se jaksi nemají kam/jak otevírat. A tvůrci už netuší, kde další duše, které chtějí vyprávět o svých strastech, hledat. Nebylo by lepší nechat průměrný cyklus průměrným a nenechat ho spadnout do projektu s příchutí zbytečného a směšného? Tento díl je někde uprostřed, ve finále působí lehce stylizovaně aneb „teď nastavte kameru sem a já spontánně zavzpomínám na tuhle nesmírně bolestivou etapu svého života.“ Šípková tu každopádně vypadá mnohem lépe než před deseti patnácti lety. (14.03.2013)

Životem napsaný příběh, žádný umělý výcuc, na který tu občas narážíme!! Není to na jedné straně nějaké syrové povídání á la přišel jsem o matku, dítě, bráchu, mám rakovinu plic a ještě mi vzali jedno varle, ani na té druhé povrchní klouzání po bolístkách, které trápí každého druhého Čecha. Gondíkův příběh stojí někde uprostřed, je silný a názorově čistý, lehce nadprůměrný, a to i právě díky osobě Dalibora Gondíka, kterému léta fandím. Neplatí tak o něm to, že se odkrývání strašáků ve skříni začíná trošku zajídat, protože se cyklem vybírané tváře jaksi nemají kam/jak otevírat. (04.06.2013)

Životem napsaný tvrdý příběh, který je zajímavý logicky zejména díky samotné zpovídané. Jinak je tenhle projekt už dávno za zenitem, protože odkrývání skutečných bolístek se dávno zajedlo, páč se vybírané tváře jaksi neměli kam/jak otevírat. Tatianě Drexler léta fandím.. (22.03.2014)

Plachý a depresivní Brodský, který v geniálně zábavném seriálu Křeček v noční košili platil za sympatického konstruktéra, je dnes vysílený výtvarník, kterého to obecně už moc nebaví. Ani v relativně pokročilém věku na stavy úzkosti nenašel recept. A tvůrci už netuší, kde další duše, které chtějí vyprávět o svých strastech, hledat. Tenhle dokumentární cyklus už měl dávno skončit a tvůrci věnovat úsilí něčemu jinému. (21.04.2014)

Mám to chápat tak, že už dávno pohřbený projekt aktuálně odkrývá bolístky á la nepoznal jsem svého otce/matku/strýce/Boha? Hezuckému léta fandím, ale tohle životem napsaný tvrdý příběh skutečně není. Lepší by bylo věnovat úsilí nějakému novému cyklu, tady už není kam sáhnout. (23.05.2014)

Spíš takové sympatické zestručněné vykládání o vzestupu sportovce až k olympijským hrám, než nějaké zásadní otevírání jakékoli komnaty. Hodnotíme tu přeci dokumentární kvalitu, nikoliv medaile (ač to byly zážitky) ze svátku zimních sportů. (28.05.2014)

Aktivní skaut, vášnivý horolezec, známý politik, aktivista v otázce lidských práv. Podle mého, samozřejmě s různými odchylkami, díl jako každý jiný. A vždy je to částečně o osobě průvodce a hlavně o sympatiích ke zpovídanému. Náhodou přepnu tak jednou za čtvrt roku, tohle odkrývání bolístek se už dávno začalo zajídat, takže mi Bursíkův kus, ve kterém jdou politické názory a politická minulost stranou, nepřišel nějak výrazně podprůměrný. Mimochodem pětapadesát let bych mu vážně netipoval. (07.02.2015)

Bolavá, ale statečná. O své cestě z dětského domova až do záře reflektorů přehlídkových mol napsala knihu. A teď se podělila i v tomhle dietním podání v rámci 13. komnaty, kterou už pár let kvůli bloudění v kruhu nemusím, ač se tahle duše má zrovna kam otvírat. Rodiče si holt nevybíráme, děvče to má nicméně srovnané. (27.11.2015)

Po delší době jsem si v pátek večer udělal čas.. Formát cyklu 13. komnat je nicméně neměnný, poměrně nudný, neinvenční, sterilní. Bohužel. Platí to, co v předchozích sériích: vybírané tváře se jaksi nemají kam/jak otevírat. A tvůrci už netuší, kde další duše, které chtějí vyprávět o svých strastech, hledat. Útok rozjařených rádobyfanoušků samozřejmě s člověkem nepříjemně zacloumá po všech stránkách, nicméně mě k němu ctižádostivý frajírek Jarda Franc i v reálu prostě sedí. (05.05.2018)

Na scéně je pořád poměrně krátce, ale už v nejednom oboru prokázal nesporný talent. Má nominaci na Českého lva, na Cenu Thálie, získal Cenu divadelní kritiky (dříve Alfréda Radoka). Hraje v televizi, v divadle, ve filmu. Baví v improvizační show, píše scénáře, maluje, zpívá, je uměleckým šéfem ostravského Divadla Mír. No, to fakt nebude náhoda. Ono vyprodat dvakrát za sebou O2 arenu s žánrem jako je stand-up… Hodně příjemné povídání, vzpomínání. Jen ze strany průvodkyně bych čekal větší aktivitu s doplňujícími dotazy (viz třeba tajení otcovy nevlídné diagnózy). Rozhodně ale dojemná zpověď. (24.03.2023)