Jak jsem poznal vaši matku

1. - 3. série - 100% - Ať se mi v životě stalo cokoli, vždycky tu byla jedna parta, která mě dostala k sobě a všechno se najednou zdálo mnohem lepší. Byli to Přátelé a jejich desetileté soužití s diváky, na jehož konci zůstala obrovská díra v srdci všech, kteří se rádi nechávají konejšit od fiktivních kamarádů. A ta díra zmizela po druhém díle HIMYM. Tak dlouho totiž trvá než se postavy nezadržitelně dostanou pod kůži. Stejně jako jsem si chtěl dříve zajít co Central Perku, cítím teď v sobě obrovskou část Teda, chci chodit řádit do McLaren's a uskutečňovat s Barneym ty nejšílenější nápady, závidět úžasné dvojici Marshmallow+Lillypad a obdivovat Robin jako nedosažitelnou krásku. 4. - 6. série - 80% - Jako kdyby tvůrci pozapomněli, jak nejlépe dávkovat gagy i dějová odhalení. Všechno je zdánlivě na svém místě, geniální epizody jsou dávkovány střídměji, ale nikdy nezklamou (Shelter Island, Girls vs. Suits), jenže občas je znát, že se silnou sledovaností zkrátka není kam spěchat, a tak scénáře jen blbnou na místě, což při slabších chvílích nevychází takřka vůbec. Naštěstí Neil Patrick Harris pořád kraluje, oproti tomu Alyson Hannigan po mateřské minidovolené poztrácela to nejlepší z komediální timingu. 7. - 8. série - 75% - Tempo odhalování jednoho důležitého detailu na celou sezónu bych rád odpustil, na ty nejlepší věci se přece vyplatí čekat. Jenže při daných kvalitativních skocích můj blahosklonný úsměv silně hořkne. Epizody, které cílí na starý dobrý situační humor, totiž čím dál víc připomínají křeč a když váš dříve srdcový seriál nabízí díly, ve kterých se i přes očividnou snahu tvůrců nemám čemu usmát, je to vlastně dost k pláči. Relativně vysoké hodnocení tak zachraňuje dramatický cit Bayse s Thomasem. Vážnější zápletky či zamyšlení totiž pořád fungují na podtrženou jedničku a sitcomová škatulka je celému HIMYMu najednou zoufale malá. 9. série - 85% - Zpočátku zcela nefungující koncept, vražedně nudná Marshallova linka a triviální running jokes - a v polovině naprostý obrat. Ve chvíli, kdy se naplno začnou dokončovat dlouholeté linky, nostalgie se rozvibruje naplno a každá druhá scéna má v sobě doznání či moudro, vlhnou mi oči a já jsem zpátky před šesti lety, kdy jsem ještě u Tedových vztahových eskapád nemohl dýchat napětím (vedou epizody How Your Mother Met Me, Daisy a Gary Blauman). Ona atmosféra, ze které je jasně znát, že končí něco velkého, přehluší i občasnou návštěvu slabších vtípků a jen vás donutí fandit milovaným postavám v očekávání tolik odkládaného a dramatizovaného happyendu. Poslední epizoda Last Forever - Nehodnotitelné. Ale bohužel ne tím způsobem, kterým mě ohlušily závěry jiných mých milovaných seriálů. Rozumím touze hlavní tvůrčí dvojice udělat ze svého díla realističtější podívanou a chápu i jejich "ředění" šťastných konců. Jenže udělat sitcomu tečku ve vážnějším duchu není žádná legrace a rozmělnit všechno, k čemu směřovaly poslední dvě série či v některých případech celých devět sezón, je nůž do zad všem divákům, kteří fandí happyendům. S šokovaným výrazem ve tváři bych se dokázal přenést přes onen smutný zvrat, největší zradou je pro mě ale úplný dovětek, který maže všechno, co se mi tvůrci snažili v jejich vztahu několik posledních let nakukat. Tohle není pointa, to je zkrátka cílené zklamání. I dva měsíce po premiéře a s nejednou pozdější reprízou už s chladnou hlavou. Svého času moje nejoblíbenější show tak vyklízí pozice a nechává po sobě zklamání. Není to ani konec pro všechny, ani nudný dojezd na jistotu. Ale tenhle rozruch za zlomená fanouškovská srdce opravdu nestál. Snižování hodnocení o hvězdu dolů ještě nikdy nemrzelo takhle moc. (10.10.2007) (méně) (více)