Ally McBealová

Když už se neválíte smíchy, sledujete upřeně alespoň ty skvělé herecké výkony právních zástupců v tyjátru zvaném angloamerický justiční systém, a když ani to ne, kocháte se fishismem a vzájemnými vztahy všech zúčastněných. A pokud vás ani to nebaví, ještě pořád můžete uslintávat při pohledu na ty krásné právničky...ach bože, tady si vybere snad každý;) A jen tak mimochodem - jedné mojí spolužačce a dobré kamarádce z gymplu se dodnes přezdívá René. Závistivé maily zasílejte na...ale dost srandy, malinko zvážníme. Občas narazíte na díl, který není nic než přehlídka divných lidí, nesmyslně se chovajících a koledujících si o léčebnou kúru někde na psychiatrii (nebo, abychom byli správně američtí, o návyk na antidepresiva;)), což ale v poměru k výbornému celku neznamená takřka nic. To hlavní je zajímavé především pro psychosociálně deformované jedince jako jsem já, protože výkřiky odporu a šílené pochechtávání, které se linou z obýváku jednoho skromného studentskoprávnického privátu každou středu večer (psáno 9.3.2006), nejdou laikovi racionálně odůvodnit. Ale to vám nemusí vadit, já zase nechápu deflátor HDP;) Zkrátka a dobře - vypadá to jako právo, možná že to i chutná jako právo, ale pozor, NENÍ to právo. A to je vše, hezký den. PS: Poslední série je jenom tragický omyl v ještě tragičtější snaze oživit to, co odešlo s Downeyho rádobypřechodným zmizením. Ve srovnání třeba s třetí sérií je pětka opravdu výsměch - jediné drobné plus je za Christinu Ricci;) A to jak beze slova vysvětlení zrušili René, to těm tragédům NIKDY nezapomenu. Takže moje vysoké hodnocení berte izolovaně pro série I-IV. Tam je to pro celek na 80% bez nejmenšího zaváhání. (16.02.2003)

Naprosto unikátní seriál s osobitým stylem humoru, podobný jsem pravděpodobně nikde neviděl, skvěle kombinuje soudní případy se vztahy způsobem, který nemomrzí... Moc se mi líbí taková ta nenucená muzikálnost a místy sem měl ze seriálu až impresionistický dojem, za kterým stojí nejvíce ústřední postava Ally - připadá mi jako největší snílek a romantik na světě a režisérům se dokonale daří přenášet její pocity na diváka. Další složkou seriálu je již zmíněný osobitý humor - John Cage a jeho škleby, Fish a fishismus, scény ze společných záchodů... mohl bych pokračovat, vynikající výběr postav, jak ústředních tak epizodních, nikdo zde není úplně normální, každý je tak trošku správně švihlý a tím si mě získali. Popojedem. (19.02.2007)

Tenhle seriál jsem hltal, nahrával všechny díly a každej zkouknul minimálně pětkrát. John Cage v podání Petera MacNicola, skvěle dabovanej Jiřím Prágrem (celkově je tady dabing ultrakvalitní), je pro mě nejkultovnější seriálovou postavou! "Fishismy" Grega Germana jsem zase nejčastěji používal, když jsem se chtěl rozejit s nějakou babou, fungovaly spolehlivě (kéž by, většinou jsem dostal na prdel já a fishismama sem se moh akorát utěšovat). Prostě na žádným jiným seriálu jsem neujížděl jako na tomhle. Vše předešlé napsané ovšem neplatí o poslední sérii, která je slaboučkým odvarem zašlé slávy a přes (nebo právě pro) účast přehršle hvězd je tady znát dojezd jako při flámu na konci víkendu, kdy máte všechny možný vrcholy dávno vyčerpaný a daleko za sebou. Zkrátka Ally už nesleduju, ale vždycky se rád vrátím k dílům předešlým, který co do geniality některých dialogů nesnesou srovnání se žádným jiným seriálem. (03.01.2008)

Piškota jsem si zamilovala okamžitě, počáteční averze k Ally se postupem času převtělila do "vztahuknejlepšíkamarádce" a když se na scéně objevil Robert Downey Jr.(!), bylo vymalováno úplně. Barvité postavy, gagy, osudy, vztahy, humor a to vše zabaleno do sympatického prostředí právničiny. Škoda jen té řady poslední, do mrtvoly by se kopat nemělo ... (29.12.2006)

Povětšinou zoufalé vyprávění o zoufalé ženské, která je zoufalá, že není schopná si někoho narazit, protože je zoufalá. Zhlédnout jeden a půl dílu je na posouzení seriálu asi málo, takže na svou obhajobu dodávám, že víc jsem prostě nevydržela a že mě k tomu stejně vedla jen snaha pochopit, co na tomhle moji známí mají. Nepochodila jsem, zato jsem dospěla k následujícímu: 1. každá úspěšná pracující žena je podle amerického vnímání chudinka, která po večerech pláče za imbecilního hudebního doprovodu, protože jí chybí široké mužské rameno (nebuďme pokrytečtí, zdaleka nejen rameno), o které by se mohla opřít a plakat pro změnu do něj, protože ona je pod svou slupkou nekompromisní právničky citlivá a křehká osůbka ("křehká" zde nesouvisí s tím, že Callistu Flockhart by člověk bez námahy protáhl pod dveřmi), toužící po mužíčkovi, dětičkách, psíčkovi, domečku s trávníčkem na předměstíčku (pardon, nedalo se odolat), 2. v amerických očích jsou všichni právníci dementi, tiší blázni, nebezpeční magoři nebo aspoň bezpáteřní vydřiduchové (no, na tom posledním možná i něco je, protože jak řekl Oscar Wilde, pokud by právník nechtěl neustále po někom peníze, vzalo by to člověku víru v přirozený řád světa), 3. podle Američanů jsme podobní zoufalci všichni a tudíž se na to budeme dívat a plesat. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, takže já razím milou Ally přiškrtit a řvát přitom : "Chcípni, nebo si konečně někoho najdi, ty neschopná sebelítostivá krávo! A pokud nezvládneš ani jedno z toho, tak se aspoň nažer!" Jo a ještě za čtvrté jsem si uvědomila, že opravdu, ale opravdu nenávidím feministky. Na druhou stranu, párkrát jsem se skoro pousmála a Lucy Liu je tak kouzelně, mrazivě zlá...no, hvězdičku to urve. (22.06.2007)