Arrow

Asi nejlepší live-action komiksový seriál, co jsem kdy viděl. Už od pilota mě seriál neskutečně bavil. Herci jsou sympatičtí, hudba výborná a příběh propracovaný. 1.série byla výborná, počátky Oliverova tažení proti lidem na seznamu byly velmi zajímavé, Hlavní hrdina jako zabiják je v rámci komiksů nezvyklé a proto originální. 1. série neměla tak propojený příběh mezi díly. Série se více rozjela až od druhé poloviny a finále bylo doslova hustý a nečekaný. 90%. 2.série mě chytla ještě více, děj byl od začátku do konce napínavý a plný zvratů. 95%. 3.série se hodně lišila od prvních dvou. Nejvíce v tom že takřka pod Midseason finale už se seriál převážně soustředil na hlavní příběh a nebylo to tedy takovéto padouch pro jednu epizodu, čímž pádem mohl příběh připadat že se volněji rozvíjí, ale přesto měla 3.série ze všech tří asi nejvíce dějových twistů, které byly od poloviny v podstatě už poté v každém díle. Další věcí která stojí za zmínku je , že Ras Al Ghul není typický záporák pro universum Green Arowa a v jeho komiksech se příliš nevyskytuje, čímž pádem pro mě byl příběh více nevyzpytatelný než u prvních dvou. Přestože flashbacky nebyly tolik zajímavé jako u prvních dvou sérií, nejspíš je to změnou prostředí, mi příběh flashbacků přišel stále zajímavý. Nakonec tato série má jedny z nejlepších okamžiků celého seriálu vůbec (The Climb, The Fallen a další) Přesto jako celek tato série byla o něco slabší než první dvě a proto dávám ve výsledku 87%. Na závěr bych jen zmínil, že u třetí série je si už třeba uvědomit, že sledujete komiksový seriál a proto mi příde naprosto nefér odsuzovat 3.sérii kvůli tomu že se zde už vyskytují trochu více nadpřirozené věci než v prvních dvou (Lazarus pit, Flash atd). 4. série bohužel trpěla vývojem nového spin-offu Legends of Tomorrow a nejspíše i Supergirl. Přeci jen řídit 4 seriály na jedné stanici je už o něčem jiném než když byl Arrow na CW sám. Přišlo mi, že scénáristi neměli zcela jasný záměr, co tato série měla znamenat pro celkový vývoj příběhu i postav. Nicméně líbil se mi motiv Oliverova vnitřního rozkolu mezi hrdinou Green Arrow a Oliverovým starým já. Zbytečně velké zaměření na Olicity a postavu Felicity ovšem odvádělo od hlavního příběhu a také hlavní postavy Olivera Queena. Přesto k nějakému vývoji u něj došlo a na konci série se konečně stal starostou jako v komiksové předloze. Jsem rád, že flashbacky byly opět na ostrově, ale bohužel stejně jako v sérii předešlé nebyly tolik zajímavé. I když si myslím, že Damien Darhk byl vcelku dobrý záporák, magie a nadpřirozeno zkrátka v Arrow nefunguje tak dobře jako třeba v The Flash a je potřeba aby Arrow zůstal více zakotvený v realitě. 80%. Naštěstí se tvůrci po kritice 4. série vrátili ke kořenům a zřejmě i naslouchali tomu, co se fanouškům na 4. sérii nelíbilo. Vztahy se v této sérii řeší dost možná nejméně a seriál se zase opět zaměřil zvláště na Olivera Queena a jeho cestu. Flashbacky z Ruska byly skvělé a zajímavé. Kovar skvělý záporák a také Talia al Ghul potěšila a abych nezapomněl Oliver na sebe navlékl svůj starý kostým, který měl poté v 1. sérii. Příběh završil tím, že se Oliver konečně vrátil zpět na ostrov a odplul lodí do Starling city, čímž pádem 5 roků flashbacků končí. Bylo skvělé vidět ve flashbackách první momenty seriálu vůbec. Jinak co se týče příběhu v přítomnosti tak ten byl úžasný. Nový tým jsem si celkem rychle oblíbil, ale i staré postavy jako Diggle a Felicity měli dobrý příběh. Ale jak jsem již psal v této sérii se zvláště Oliver dočkal dost možná nejlepšího vývoje své postavy a Stephen Amell hrál celou sérii opravdu skvostně. Některé jeho herecké výkony z této série jsou opravdu k nezapomenutí. Stejně tak skvěle hrál celou sérii Josh Segarra. Hlavní téma celé série byl odkaz, jak sami tvůrci řekli a opravdu se jim to velmi vydařilo. No.. na závěr stačí když řeknu PROMETHEUS! Nejlepší záporák jakého jsme v Arrow měli, takže pro mě společně s 2. sérií nejlepší série vůbec. 95% (22.01.2015) (méně) (více)

Svůj komentář bych započal popisem geneze mého vztahu k tomuto dílu. Před nějakým tím rokem, byv švarným junákem s duší otevřenou světu, jsem pečlivě dbal doporučení své milostivé sestry, abych zhlédl tento opulentní výtvor. V potaz jsem musel vzít i to, že rád koukám na maskované magory, co mlátí lidi. Tehdy jsem zvládl asi tak tři díly. Všeobjímající retardace provázející téměř každý aspekt seriálu čistě a s převahou udupala moji potřebu zapnout další díl. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem zjistil výši hodnocení na ČSFD, tou dobou se přehupující přes sedmdesátku. Podobně tomu bylo nedávno, kdy jsem zjistil, že je rozběhnutá třetí řada a evidentně se jí daří. Pročetl jsem tedy několik destítek komentářů, abych zjistil, vo co kurva jako de. Tak nějak se všechny shodovali na tom, že je potřeba zatnout prdel a protrpět minimálně první polovinu první série. Šel jsem do rizika vsadil můj drahocený čas. Nyní na chvilku odběhněme od mého subjektivního žvatlání a pojďme se na Arrowa jako seriál kouknout objektivně. Tvůrčí skupina evidentně vytvořila natolik přitažlivý koncept, že má seriál nejen vysoké hodnocení, ale i poměrně silnou fanouškovskou bázi. Cílení na náctileté publiku pomocí poměrně komplexního superhrdinského světa v kombinaci s romantickou vložkou a správné načasování se jasně vyplácí. Nic proti, bejt mi dvanáct, tak tomu naseru tolik hvězdiček, že to nemá ani americká vlajka a možná si koupím i nějaký šmírovitý fanouškovský předmět. Ale zpět k hodnocení. Co se týče první poloviny první série, je to neuvěřitelná řehole. Hlavní brávek, nepovedená fúze Chrise O´Donnnella a Casper van Diena, se vrací na rodnou hroudu poté, co si jachta jeho fotra zahrála na ponorku (jednorázově, pochopitelně) a on si, poněkud nechtěně, vybral nemocenskou na hodně dopředu na jednou z rádoby opuštěných ostrovů někde u Číny. Po jeho vykutáleném fotříku mu kromě svěřeneckého fondu zůstala disfunkční rodinka a sešitek se jmény všech hajzlů ve Starling City (rodná hrouda), pročež nahodí kapuci, sebere luk a vyrazí za zábavou. V podstatě žádný problém, už když jsem viděl obsazení seriálu, tak jsem neočekával žádný kinematografický filozofický traktát. Jenže nastolená úroveň demence předčila veškerá mé očekávání. Zásadním problémem totiž je, že součástí kompozice každého dílu (standartizovaného na 40 minut) je asi půlhodinový emocionální průjem. Takže díl začíná úvodním pozorováním padoucha v akci, jak se náruživě věnuje nějaké vysoce antispolečenské, většinou i násilné, činnosti, pak střih na sociální interakce postav, střih, van O´Donnell hledá záporňáka (= nabouchá do kompu pár údajů, poptá se po sousedech), střih, další romantická či dramatická vložka, následuje závěrečná rubačka a samozřejmě ťuťuňuňu na konec. Samotná citová dramata hlavních hrdinů nejsou samy o sobě až takový opruzem (vždyť Walking Dead je taky napůl telenovela a dá se na to nejen čumět, ale i velmi kladně hodnotit), ten spíše tkví v jejich délce a v jejich okázalé stupiditě - pro pochopení uvedu názorný příklad: subjekt A má tejemství před subjektem B. Toto tajemství je neuvěřitelně banální a zároveň zde existuje minimálně téměř stoprocentní pravděpodobnost, že subjekt B bude na včasné prozrazení tohoto tajemství reagovat pozitivně. Takže logickým důsledkem je samozřejmě další uchovávání tohoto tajemství až do doby, kdy ho znají všichni kromě subjektu B, kterému ho pak konečně práskne subjekt C. Subjekt B pak subjektu A oznámí, že je to od něj velice bakané, tohle mu jako zatajovat, a odejde z místnosti. V dalším díle vidíme úplně stejnou situaci, nyní je však držitelem tajemství subjekt B, který, přestože nabádal subjekt A, ať před ním nemá tajnosti, tak sám zatajuje. Dalším oblíbeným nešvarem je automatické vytváření milostných trojúhelníků při zařezení nové postavy. Van O´Donnell čumí sám na ostrově s voteklým Maorským míšencem. Přibyde rákosnice po plastice očí. Dvakrát kousnu do rohlíku a už si rozdávaj ve vodě (van O´Donnell a ta rákosnice, pochopitelně), zatímco halfmaor na to závistivě čumí. Jediným a pozdějším důsledkem toho je vznik nového zábavného záporňáka. Při těchto sekvencích se dostavuje kritický nárust nudy. Sice docela zabírá pozorování a zanamenávání konstruktů a vzorů milostného chování daných subjektů, nicméně jejich zjevná plýtkost ubírá na náročnosti celého úkolu a snižuje časovou náročnost. Ve zbytku času tak mohu uvažovat o hojných nelogičnostech objevujících se v každém dílu. Druhá polovina první série je značně lepší, pakliže vám v mozkovně po tom brutálním průplachu zůstaly funkční alespoň dva závity. Ubyde emocionálního balastu a příběh už není jen o nahánění epizodních padouchů. V této poloze dosahuje kvalit průměru. Druhá série opět o trochu navyšuje můj celkový dojem. Stále však jsou v jednotlivých dílech patrné naprosto iracionální zhůvěřilosti, kdy racionalita dostává na prdel jak o Velikonočním pondělí, a to bohužel i v momentech, kdy jsem napjatý a nespouštím z obrazovky oči. Abychom si v tomto bodě rozumněli - že se týpek vyhne staccatu z pěti automatů v uličce mezi regály o šířce tak jednoho metru je prostě nedílnou součástí i poměrně kvalitních akčňáků, s tím prostě nikdo nic nenadělá. Ale že třeba ten zemětřesný stroj dokáže zničit pouze jednu, a to ještě relativně malou, čtvrť bez toho, aby poškodil i ty další, to je docela síla. Čistě hypoteticky tak mohla vzniknout situace, kdy pod jednou dlaždicí chodníku máte osm stupňů Richterovy škály a pod tou vedlejší se nepohne ani odhozený vajgl. Nejsem žádný zkurvený seismolog, ale vsadím levou kouli i s odpovídajícím kusem šourku na to, že to takhle nefunguje. Takových situací generuje tento seriál plnou prdel, zdela bez nadsázky dvě až tři na díl (a to mluvím jen o těch zcela evidentních kiksech, kterých si všimnu již v momentě, kdy se odehrávají, ne o těch, kteréžto si uvědomím až při osobním závěrečném shrnutí a hodnocení). Jiné seriály je mají pochopitelně také, jen je buď mistrněji kamuflují, nebo je používají do jisté míry jako zábavnou sebereflexi (čili zjevná simplifikace nebo očividná hyperbola) nebo jsou ty seriály tak dobré, že se podbné výstřelky dají odpustit (obyčejně v kombinaci s jejich sníženou frekvencí na jeden díl). Také jsem se nikdy nepovažoval za odborníka na hereckou performanci, avšak mám takový dojem, že umělecké portfolio většiny osazenstva neobsahuje ani dva průměrně zmáknuté ksichty. Například taková Katie Cassidy neumí zahrát ani nalitou zoufalku. Když je na place Summer Glau, tak to vypadá jak návštěva Dustina Hoffmana u ochotnického divadla místního domu s pečovatelskou službou. Van O´Donnell by mohl předvést oskarový výkon v roli muže postiženého disfunkcí mimických svalů. Seriál také vyhlíží hodně, ale hodně lacině. Některé postavy jsou až nadmíru dementní (jeho sestra, rudý kapucář a ta buchta, co ji "hraje" Cassidy), opovrženíhodné, byť zábavné (jeho matka - zrovna u ní by mě zajímalo, jak producenty seriálu mohlo napadnout, že by ji někdo volil za starostku, i v nějlepším případě, kdy by měla více obdivovatelů než odpůrců, tak vždycky bude hluboce nenáviděnou postavou u části voličské obce. A kdo by chtěl za starostku ženskou, která bez většího váhání obětovala celou městskou čtvrť, jen aby ochránila své děti, které možná ohrožené ani nebyly? Jen tak mimochodem, tato již lehce odkvetlá dáma je adeptkou na GILFku roku), zbytečné (Tommy. Byl tam jenom od toho, aby dělal vořecha v hlavním milostném trojúhelníku a ofuky nad morální stránkou vykonávání role městského bdělého strážce). Hlášky v seriálu prakticky nejsou, od srdce se zasměju tak dvakrát, třikrát za sérii (z toho minimálně jednou v místech, kde to tvůrci ani omylem neplánovali). Sice registruji snahu o implementaci humorného faktoru v podání šukedelické ajťačky, její projevy společenské neobratnosti však vzbudí maximálně zvednutý koutek úst než opravdový smích. Zase na druhou stranu mě celkem láká samotný příběh. Arrow není žádný sluničkový milius, co by zlé hochy dvakrát plácl a na cestu jim zahrozil. Několik prvních dílů má větší bodycount než Arnold v Komandu. A to prosím s lukem! Vzniká tak docela zvrácený kontrast, kdy van O´Donnell v jedné scéně láskyplně pokládá ty své vepřové kejty na Katie nebo bratsky šprýmuje se svojí švicou, aby v dalším záběru zdecimoval ochranku nějakýho mafiána, kterého pak navíc chladnokrevně popraví. Spousta záporňáků je zábavných, někteří jsou i zapamatováníhodní. Baví mě jak ostrovní linie příběhu, tak ta městská. Celé to ale sráží do hajzlu všeobecná a všeobjímající tupost postav a jejich činů, která buď vyvěrá z lenosti tvůrců nebo jejich strachu, že by zápletka nebyla pochopena cílovou skupinou diváků, což jsou dle všech indícií náctiletí spoluobčané a také ta část obyvatelstva, která si v otázce svého inteligenčního kvocientu nemůže nárokovat ani tři cifry. Navíc to bude mezi scénáristy samý zasraný komouš, takhle buržousty neodsuzovalo ani slavné trio vousáčů. Na závěr bych ještě podotknul, že hodnocení tohoto seriálu hodně závisí na divákově schopnosi vstřebat povrchní a časté citové výlevy téměř všech postav - kdo to má na háku, tak bude se seriálem spokojen, ostatní nechť trpí, nebo se vzdají. 24.4.2015 - Dnes lehce nad ránem dočuměna druhá série. Oplácanej novozélandskej hereckej export mě tuze potěšil. Jeho postava zákeřného fest zmagořeného protinožce byla vskutku přínosná, stejně jako Summer Glau představující ženský element jejich zločinného konglomerátu. Zbytek se, jako obvykle, odehrával v různých odstínech sračkovovsti s několika světlými momenty. Takže, když si nabouchám něco přes 50 supersoldátů, tak bych s tím možná obsadil větší okresní město a ne urbánní celek dosahující téměř šesti set tisíc obyvatel. Pro jistotu jim dám jenom neprůstřelné vesty a plastovou masku, aby to město stihli celé zničit, než přiběhnout kluci z národní gardy a rozmrdají tuhle směšnou partu na prach. Celou dobu, co jsem hleděl vyvrcholení druhé série, jsem nechápal, z čeho všichni na obrazovce vyšilují. Vzhledem k tomu, že podobného superposkoka jde zabít ručně zapíchlým šípem, nebo dočasně zneškodnit správně umístěnou kulkou z pistole, byl postup té přičmoudlé mařky z podivné zpravodajské agentury začínající na "a", tedy na kompletním vyprasení celého města, značně předimenzovaný. Svým způsobem to bylo velice úsměvné - maskovaní zloduši pobíhali mezi hořícími objekty, pohazovali si s lidma a vypadali velmi zlověstně, ale až na pár posunutých aut nebylo vidět, že by sami něco destruovali. Když se nalijou fanoušci Baníku Ostrava po prohraném zápase, tak to bývá podstatně větší valchovačka. Když ale pomineme stafážní charakter mirakózních raubířů a přijmeme klam, že je to skutečně schopná a smrtící síla, tak to není až zas tak zlý. (Ne jako zprovoznění šedesát let reznoucí ponorky pouze tím, že se zatahá za několik pák, nebo nechat si propadnout celý majetek jen proto, že někoho sere matka a bratr. Jeden podpis, ty vole. To jsou tak dvě vteřiny.) Všichni si dávají navzájem pěkně na prdel, hořící město vypadá v intencích nízké imaginace tvůrců jakž takž působivě, divák je v neustálém netrpělivém očekávání, kdy té blonďaté rajdě vyskočí kozy z toho napěchovanýho výstřihu a jestli nebude k vidění další mezidívčí olizovačka, a poslední záběry z Hongkongu vzbuzují naději v další bizarní příběhové zvraty. (22.04.2015) (méně) (více)