Pán času

Letošních dvanáct epizod přináší vše, na co jsme u Doctora Who zvyklí – mix sci-fi i fantasy ve vědeckém kabátku, nové i staré známé protivníky (dorazí třeba Dalekové nebo Zygoni), humanismus v té nejčistší podobě a hlavně charismatického titulního pána času. Peter Capaldi byl perfektním Doctorem už od první minuty a nejinak je tomu i teď. Oproti svým „klukovštějším“ předchůdcům je vážnější a trochu úspornější, zároveň toho ale dokáže i jen mimikou odehrát neuvěřitelně hodně. Postrádá Smithovu a Tennantovu rozvernost, ovšem doctorovské spravedlivé rozhořčení mu sedí ze všech představitelů ústřední role snad nejlépe. Když si v jedné epizodě vystřihne bezmála hodinové herecké sólo, ani vám žádní další herci chybět nebudou. Doctorovou společnicí je stále mnohými milovaná i nenáviděná Clara. Jenně Coleman nic nevytýkám, ale postava Clary je psána jaksi mdle, prakticky bez osobnosti (jen srovnejte s Rose nebo Amy, o Donně nemluvě). Její přítomnost v seriálu po dvě a půl řady je snad až příliš. I přesto dokážou její osudy v divákovi vzbudit emoce, děje se tak ale spíše zprostředkovaně skrze Doctorův vztah k ní. Příště by to chtělo zase kapku osobitější společnici (zatím se můžeme těšit přinejmenším na River Song ve vánočním speciálu). V nové řadě si zahostuje fanoušky očekáváná Maisie Williams (Arya ze Hry o trůny) jako vikingská dívka Ashildr; do Doctorova světa zapadne naprosto bezproblémově. Ve vedlejších rolích se dále na pár dílů vrátí i Missy, již si herecky vychutnává Michelle Gomez, a prototyp fanynky slečna Osgood. Scenáristicky se pořád jedná rozmanitou a nápaditou antologii, jež hladce přechází mezi vážnými scénami, hluboce lidskými poselstvími i čistě prvoplánově stylovými momenty. Příkladem posledně jmenovaných budiž třeba všechny scény s kytarou nebo Doctorovy nové sonické brýle. Dovedu si představit, že spoustě diváků budou ležet v žaludku, ale přitom změna a pozitivní přístup k novému je jedním z hlavních aspektů celého Doctora Who. Co jiného je taky neustálý koloběh Doctorových regenerací a společnic. Doprovodná hudba možná není tak rozmáchlá, jak si ji pamatujeme třeba ze Smithovy éry, ale pořád funguje výborně a zejména ústřední téma dvanáctého Doctora je krásné. Doctor Who ve své 9. řadě nabízí kromě jednoho přešlapu (díl Sleep No More) jedenáct solidních až vynikajících epizod, jež diváka nechají polonasyceného a hladového po přídavku, který naštěstí přijde již o Vánocích. Ani po stovkách epizod (z toho i jen od obnovení se počet dílů vyšplhal přes sto) tedy britský televizní klenot neztrácí dech. (03.04.2020)

Capaldi je v roli Doctora už třetí řadou výborný, orchestrální hudba pořád funguje na jedničku a opět se zastaví i několik hereckých hostů (David „Poirot“ Suchet). Desátá řada tradičně nabízí antologii příběhů napříč sci-fi i fantasy, od strašidelného domu přes expedici viktoriánských vojáků na Mars až po dystopické roboty jak z Černého zrcadla. Moffat si dal pořádně záležet na scénářích svých epizod i na dohledu na epizody ostatních (snad prospěla i dlouhá proluka od deváté řady) a tak pořád dokážou zaujmout i překvapit. A řekl bych, že celkově ve mně s odstupem i nechají o něco silnější dojem než díly z předchozích dvou sérií. Navíc potěší, že se scenáristům daří kromě zbrusu nových nepřátel vymýšlet i nové variace, díky nimž se mohou vracet Doctorovi klasičtí protivníci, aniž by to byla recyklace (letos hlavně Cybermeni (zatímco u Daleků to dlouhodobě spíš skřípe… ale tady časové linie asi nemá smysl řešit)). Až překvapivě hodně se povedla postava nové společnice Bill. Nic proti Claře, ale přeci jen to byla spíš Smithova společnice a nikdy neměla s Capaldim zůstat tak dlouho. Od Clary je to zase krok úplně jiným směrem, Bill připomíná spíš Donnu ve své umíněnosti a tím, jak je ochotna Doctorovi kdykoliv „odmlouvat“ a nebrat ho zase tak vážně. Přesto mě ale nemrzí, že po speciálu bude Bill končit, ta jedna série byla pro ni tak akorát. Dává to smysl i vzhledem k nadcházejícím radikálnějším změnám v seriálu. Kromě Bill Doctorovi sekunduje ještě Nardole a i když mi pořád přijde jako jeden z nejslabších společníků, nakonec to s ním nebylo tak zlé, jak jsem se na začátku řady obával. Nenadchne, ale ani nijak nevadí. Mnohem spíš potěší návrat Missy, kterou si Michelle Gomez opět naplno (až maniakálně) vychutnává a krade si pro sebe každou její scénu. Nemluvě o tom, když dorazí na scénu i John Simm jako její předchozí inkarnace. Proč by si měl setkání sám se sebou užívat jen Doctor, no ne? Čímž se dostáváme k výhledu, o Vánocích se totiž dvanáctý Doctor potká s tím úplně prvním (v podání Davida Bradleyho) a pak se úplně vyčistí stůl. Nový showrunner, nová společnice a především regenerace a Jodie Whittaker jako první ženský Doctor. Politicko-společenský kontext stranou, jakkoliv mě seriál stále baví, nějaký radikálnější impulz to už chtělo, takže i jen z vypravěčského hlediska je to krok zajímavým směrem. Neznamená to ale, že by se stále ještě současným mužským Doctorem bylo něco špatně, Moffatovi s Capaldim se letos povedlo loučit na vysoké úrovni a to ještě neřekli to úplně poslední slovo. (03.04.2020)

Speciál ukazuje prakticky všechno, co k seriálu patří: Humor, tentokrát stavěný především na kontrastu původního Doctora, starosvětského a zakotveného v britských šedesátých letech, s jeho současnou, hravější, ale taky mnohem zkušenější a ošlehanější verzí. Silné emocionální momenty, ať už je to Capaldiho poslední proslov nebo když (ke zděšení prvního Doctora) na chvíli prosvitnou temnější stránky osobnosti jeho postavy. A trochu hřejivé lidskosti, skrze zápletku s Gatissovým kapitánem. Navíc i pár milých odkazů na starší (i hodně staré) díly a samozřejmě jako vždy famózní orchestrální soundtrack. Triky na pár místech nejsou úplně dokonalé (myšleno filmově dokonalé), ale Doctor Who byl vždycky jednou z těch výjimek, kde více je skutečně více a byla by škoda příliš krotit scénář kvůli rozpočtu. Většina epizody vypadá velice dobře (a fantasticky oproti některým dílům i ještě s Tennantem) a to, že je z některých scén až příliš vidět natáčení v ateliéru, mě opravdu netrápí, zmiňuji to jen pro úplnost. Rozloučení s představitelem hlavní role i s významnou částí tvůrčího týmu se zkrátka nadmíru povedlo. Teď už zbývá jen čekat na plnohodnoutnou premiéru Jodie Whittaker. (03.04.2020)

V jedenácté řadě prochází Doctor Who velkými změnami. Nejen že samotný Doctor prošel zatím asi nejradikálnější regenerační proměnou, ale mění se i společnice (resp. teď společníci), takže tentokrát diváka nevede za ruku známá tvář (jako Rose u nastupujícího Tennanta nebo Clara u Capaldiho) a jako kotvicí prvky zůstávají snad jen modrá budka a sonický šroubovák. Navíc se obměnily i hlavní pozice v tvůrčím týmu a odcházejícího showrunnera Stevena Moffata nahradil Chris Chibnall z Broadchurch, takže to připomíná rozjezd páté řady (nastupující Matt Smith, Karen Gillan a Moffat) a opakuje se divákův prvotní pocit, že najednou sleduje jiný seriál. Doctor je po každé regeneraci trochu jinou postavou, mění se nejen vzhled, cit pro módu a různé osobní zvláštnůstky, ale i významnější charakterové vlastnosti - některý Doctor byl vážnější, jiný lehkomyslnější. Třináctá Doctorova inkarnace s tváří Jodie Whittaker se (přinejmenším v kontextu novodobého Doctora Who) od svých předchůdců liší zatím nejvíce, a není to jen o změně pohlaví. Ty nejzákladnější, definující vlastnosti jako laskavost, inteligence nebo odvaha samozřejmě zůstávají. Třináctka je lidštější. V tom smyslu, že má blíž ke svým normálním lidským společníkům ve vztahu ke konfliktu zápletky, častěji se nechává (byť i dobrovolně) vléct okolnostmi, nemá zdaleka tolik momentů, kdy vtrhne na scénu a okázale se z problému vymluví až k jeho řešení. A celkově je méně středobodem seriálu, méně na sebe strhává pozornost, byť je i tak pořád hlavní postavou. Na to úzce navazuje nový tříčlenný tým společníků (za dob starého Doctora Who nic nevídaného). Mladík Ryan, jeho energický adoptivní dědeček Graham a jeho kamarádka z dětství policistka Yasmin. Čtyři postavy místo obvyklých dvou posouvají vztahovou dynamiku a tak místo jedné společnice více či méně visící na Doctorovi, se teď postavy obvykle rozdělí do dvou až tří skupinek (ještě v kombinaci s epizodními postavami) a prostříhává se mezi jejich scénami. Z čehož i plyne výše zmíněný menší prostor pro Doktorku. Nový tým každopádně můžu pochválit, po pár dílech se zapracuje a funguje dobře a vztah mezi každými dvěma postavami je zajímavý. Nových deset dílů a novoroční speciál opět nabízí sbírku sci-fi příběhů z prostředí exotických zákoutí vesmíru i historie Země a to tentokrát v podobě pouze samostatných epizod, bez dvojdílů. Zápletky, zvraty i rozuzlení jsou fajn, jen nejsou na úrovni až samolibě chytré scenáristiky zlatého Moffatova období (což už ovšem nebylo ani Moffatovo pozdní období). Soundtrack je analogicky k vlastnostem Doktorky méně okázalý, komornější, pryč jsou rozmáchlé orchestrální aranže z dob Matta Smithe. A vizuální efekty se drží na poměrně vysoké (i když ne špičkové) televizní úrovni. Zpola restartovaný Doctor Who nezklamává, ale má na to, aby nabídnul i víc. Snad se toho dočkáme v dalších řadách s Jodie, když už budou mít všichni nováčci seriálu zkušenosti jedné sezóny za sebou. (03.04.2020)