Pán času

Doctor Who je ze stejné sorty britské trochu ujeté a často okouzlující (a komické) "sci-fi" jako Stopařův průvodce po galaxii a Červený trpaslík (pokud se vám líbilo alespoň jedno z toho, je takřka povinnost tenhle seriál zkusit). Předem si ujasněme, že označovat Doctora Who za sci-fi by byla úrážka Asimova, Clarka a jiných, a pokud k seriálu budete přistupovat jako ke sci-fi, vydržíte ho sledovat zhruba dva díly. Jedná se o fantasy a logika a bezchybná kontinuita nikdy nebyly silné zbraně Doctora Who. Základní koncept ospravedlňuje zasazení do v podstatě jakéhokoliv prostředí, doby a jakýkoliv tón vyprávění. Vlastně mě nenapadá, kde bych viděla lepší dlouhodobě použitelnou seriálovou kostru. Nejkouzelnější ingrediencí je ovšem samotný Doktor. Ten dokáže být jak roztržitý vědátor, co všechno s nadsázkou vyřeší, tak osamělý cestovatel v čase, který je stále schopný litovat miliony životů, které obětoval, aby zachránil miliardy, na některé skutky a osoby radši zapomíná a věčně se loučí, protože nemá v povaze zůstat dlouho na jednom místě. Ať už ho charismatický Eccleston hraje jako válečného veterána, okouzlující Tennant jako excentrického romantického geeka nebo sympatický Smith jako mladého frajírka se starou duší a ošklivou historií, je těžké si titulní postavu nezamilovat. Přání do budoucna a rada tvůrcům - méně vysvětlování (tohle není Star Trek) a nafouknutých příběhových bublin bez oslnivého obsahu, víc malých dobrodružství a příběhů z neznámého prostředí a hlavně víc pokory. (20.06.2013)

Poslední Doctor Who s oblíbencem mnoha fanoušků se zdaleka nevyrovná konci čtvrté série a jak padá v okolních komentářích, loučení s ním bylo zbytečně natahované. Desítka tu ovšem naplno ukázal, proč byl vlastně tak oblíbený. Je totiž lidštější než někteří pozemšťané, které potkal. Na konci je zahořklý, protože, jak sám říká, až přijde čas, jeho pokračovatel bude mít stejné vzpomínky a schopnosti, ale on sám si přesto "bude připadat, jako by umíral". Takže sbohem, Desítko, byl jsi frajer. (06.12.2013)

Atmosféra je podobná jako ve Vánoční koledě a to je jenom dobře. Zápletka je typicky whoovská (přitažená za vlasy a trochu kouzelná), ale působivá je tentokrát hlavně interakce Doktora a jeho nové (a nebo vlastně ne) společnice, která jediná ho dokáže dostat z deprese. Na tu kombinaci flirtování a přátelského pošťuchování je radost pohledět. Mezi Clarou a Doctorem funguje skvělá chemie a na rozdíl od Amy je to děvče se smyslem pro humor, které se každému kolem sebe nesnaží rozkazovat a je plné pozitivní energie. Moffat ovšem co se týče ženských postav příliš široký repertoár nemá, a tak se zase jednou setkáváme se samostatnou zlobivou holkou (jako by ten part už nehrála River Song). (17.01.2014)

Milostný dopis fanouškům Doktora a díl, který podává ruku jak divákům pouze obnoveného seriálu, tak těm, kteří znají i díly staré půl století. Moffat ve svém obvyklém stylu na začátku diváky mate, hraje si s kánonem seriálu způsobem, který se rozhodně ne každému musí líbit, ale tentokrát přidává nečekanou porci humoru a pro dobrou míru i lásky ke klasickému univerzu Doctora Who. Nejsilnější zbraní téhle epizody je určitě interakce tří Doktorů. Matt Smith předvádí esenci Jedenáctky ve zkratce, tu zvláštní směs dětinskosti a staré duše - a kontrast i spojitosti s hravou Tennantovou Desítkou jsou zábavné. Návrat Davida Tennanta je neskutečně milý a trochu smutný (když přijde řeč na jeho nejistotu ohledně budoucnosti) zároveň, ale rozhodně nebyl pro děj nevyhnutelný. Opravdu vynikající je ovšem posmutnělý John Hurt, jehož herectví pro mě hlavně ospravedlňuje nepoužití osmé Doktorovy inkarnace (Paul McGann). O moc víc než přátelský polibek fanouškům bohužel tenhle speciál není. Doktora sice směřuje na jeho domovskou planetu, ale toho se ve skutečnosti jenom tak nedočkáme. (09.01.2014)

Emotivní hodinka, ve které Moffat naplno ukazuje, proč ho mám ráda i nerada. Má báječný smysl pro humor a dokáže napsat svělé jednotlivé epizody, ale jako showrunner, který by měl prokazovat určitou předvídavost a schopnost vytvářet dlouhé dějové oblouky, často selhává. Ačkoliv nedávný výroční speciál měl svoje mouchy, vánoční speciál roku 2013 je slabě řečeno podivně napsaný a děj tlačený scénáristickou umíněností. Ačkoliv nám bylo ve výročním speciálu přislíbené nové směřování Doktora a nějaký ten pokračující děj na jeho domovské planetě, poselství hned následující epizody je sorry-not-gonna-happen. Co se Moffatovi tentokrát podařilo asi nejlíp, to je odchod jedenáctého Doktora, který je v nové verzi seriálu ten rozhodně nejpoctivější a směřuje k němu polovina vánoční epizody. Ten odchod, který Eccleston neměl vlastně možnost zahrát a při kterém Tennant přeskakoval klacky házené scénářem pod nohy, si Matt Smith užil s úklonou. Nezbývá, než mu v další kariéře popřát podobné štěstí, jak se to podařilo Davidu Tennantovi - přinejmenším to díky jeho dětinskému hravému Doktorovi byla zábavná jízda. Jeho druhé (!) loučení ale bylo na úkor Capaldiho. (28.12.2013)