Pán času

Byl to vesmír, který jsem nechtěl a nepotřeboval znát. S triky jak z Červeného trpaslíka, s historií, do které se proniká jen velmi těžko a s pověstí kousku „pro celou rodinu“, za kterou se dá schovat leccos. Je proto úsměvné, že jsem si kdysi pustil epizodu Rose s tím, že jsem měl v té době největší náladu jen na „něco britského“, případně „něco dobrodružnějšího.“ Navíc tohle není univerzum jen tak ledajaké. Je to obrovský kus fandomu, do kterého se dá skočit na mnoha místech a všechna mají svá pro i proti. I s odstupem považuji právě výše zmíněnou epizodu za ideální start, protože brzy po ní přijdou pro seriál příznačné vzpomínky na všechny možné minulé nepřátele, ale zároveň i jejich opětovné představení. Opětovné proto, že Doctor se svou Tardis poprvé rozhodně nepřistál v roce 2005, ale hluboko v šedesátkách. I tam jsem se zkoušel vydat, ale dnes už to jde jen těžko. Nejde totiž jen o pár ani o pár desítek epizod s takřka nulovými triky a bizarními maskami. Ten Doctor, který se vysílal od roku 1963, měl téměř sedm stovek dílů a zdaleka ne všechny (období) stály za to. Ať už kvůli černobílé kombinaci, nebo kvůli více než úsměvné výpravě, nebo klidně jen protože doba se nenávratně změnila a některé epizody se ani nedochovaly. Ať už měl ale hlavní hrdina tvář staršího mudrlanta, kudrnatého ztřeštěnce nebo zasněného blondýna, vážím si té jinakosti a vývoje a od každé regenerace (nejoddanější fanoušek pozemšťanů přece nemůže jen tak lacině zemřít) jsem si něco ochutnal. Ať už v podobě pár epizod nebo přečtení neuskutečněných scénářů. Ale to ústřední období pro mě začíná právě až ve chvíli, když velký fanoušek Russel T. Davies zkusil oživit svůj oblíbený seriál a rozpoutal horečku všech fanoušků sci-fi, vesmíru, časoprostoru, romantiky, napětí a dobrých seriálů. To období, kdy mi slova jako Gallifrey, Tardis, Dalekové nebo sonický šroubovák přivodily mrazení v zádech a za následek měly vlnu, kdy jsem četl jakoukoli novinku o nových epizodách, komiksy, povídky, romány a doma pečlivě uchovával právě jeden takový šroubovák, mám dodnes v paměti jako kouzelné a s drobnými proměnami a přestávkami trvá dodnes. A přestože na sebe série navazují, je jich už tolik, že se o nich rozepisuji raději v profilech jednotlivých sezón, občas i u jednotlivých epizod, protože „speciálů“ jsou dnes již desítky, nejčastěji vánočních, ale i novoročních, narozeninových, podzimních a různých dalších a do jednoho komentáře už se moje výkřiky zkrátka a dobře nevejdou. Uvědomuji si, že kdo seriál zná a má rád, ten se teď možná potutelně usmívá a půjde si pustit nějakou svoji oblíbenou humornou nebo naopak uslzenou scénku. A ano, uvědomuji si i to, že kdo seriál nezná, ten nechápe, co jsem to právě napsal. Ale právě někomu takovému nejvíc závidím, že si teď může pustit nejen Rose, ale později i Doomsday, Blink nebo Heaven Sent, bát se Ticha, sledovat stíny v knihovně, těšit se, kdy se objeví River Song, milovat Rose, Amy nebo Claru, pochopit kult kolem Davida Tennanta a zkrátka nevědět, co bude dál a jen se těšit. U málokterého seriálu jsem tak často byl malým klukem. (05.10.2011) (méně) (více)

Může mi někdo vysvětlit, proč jsem se tomu tak dlouho a tak usilovně vyhýbala?!? Aha, už vím - protože "Doctor Who" je droga (beze srandy), a když do toho jednou spadnete, tak už vás žádný doktor nezachrání. Jen ten Doctor.;-) 1. série: 80%. To pravé, ironické kouzlo Christophera Ecclestona jsem objevila až po druhém zhlédnutí, ale ani tak v mých očích nedokáže překonat svého mladšího nástupce. Úvodní epizoda slabší, hned s druhým dílem však přichází typický "DW", tzn. vyvážený mix akce, humoru, smutných momentů a otázek, které člověka nejednou nutí k zamyšlení. Od druhé poloviny série jeden díl lepší než druhý (také díky Jackovi), takže ještě štěstí, že se devátý Doctor příliš nezdržel, protože jinak by bylo loučení s ním o poznání těžší. 2. série: 95%. Po vánočním speciálu jsem byla přesvědčená, že si na ukřičeného a značně roztěkaného Tennanta nezvyknu, ale stačil první díl druhé, naprosto úžasné a všemožnými emocemi nabité série (mimochodem "Nová Země" je jeden z nejvtipnějších a zároveň nejsmutnějších a nejdojemnějších doctorovských dílů vůbec) a bylo to - našla jsem SVÉHO Doctora. 3. série: 80%. Změna Doctorovy společnice se na mém vztahu ke třetí sérii podepsala více, než bych čekala, a i přes těch několik opravdu výjimečných dílů ("Zácpa", "Ani mrk!" aj.), ji musím nazvat nejslabší tennantovskou sérií. Martha Jonesová, silná, sebevědomá žena, která přesně ví, co chce, a která se neustále snaží předčit Rose (nehledě na její opětovné snahy "sbalit" více méně frigidního Doctora), mi nikdy nepřirostla k srdci, a její rychlý odchod jsem tudíž jedině uvítala. 4. série: 95%. Stále se nemohu rozhodnout, zda mám raději Rose nebo Donnu, ale jisté je, že Donna je jedinou společnicí, která kdy dokázala Doctora srovnat. Oproti předešlým "I love you" tendencím je navíc tento čistě kamarádský (místy až sestro-bratrský) vztah příjemnou změnou, a o to více pak člověka zasáhne jeho konec. Střídavě komické a vážné pojetí jednotlivých epizod graduje do pěti famózních speciálů a nejsmutnějšího, nejdojemnějšího a nejdepresivnějšího odchodu celé seriálové historie. Pokud jsem u některého z předchozích dílů "DW" brečela, tak u druhé části "Konce času" jsem ŘVALA (můj nejdelší a nejintenzivnější seriálový záchvat breku v životě). 5. série: 65%. Tohle pako plivající jídlo, že má být nový Doctor? A tahle namyšlená čůza, oblékající se jako prostitutka, má být jeho nová společnice? No, thanks... Trvalo ROK, než jsem se odhodlala pustit si znovu "Jedenáctou hodinu" a ani napodruhé jsem nezaznamenala žádné zlepšení - jedině snad toho jedenáctého Doctora. Série jako taková je koukatelná, krom tří světlejších výjimek ("Čas andělů" - mrazivé nadšení, "Vincent a Doktor" - dojetí & smutek, "Pandorika se otevírá" - překvapení) ale neobsahuje nic, co by mě nějakým způsobem citově zasáhlo. 6. série: 60%. Russellův "Doctor" je definitivně mrtev. Od zmateného úvodu s astronautem, přes velké odhalení River Song (které mi s odstupem času přestalo vadit stejně jako River sama), po závěrečné splynutí časových linií, mi bylo úplně jedno, co se v seriálu odehrává a čím si postavy procházejí. 7. série: 65%. První polovina prapodivně nekonzistentní (blíží se dlooouho odsouvaný odchod madam Pond a jejího na krátkém vodítku uvázaného manžela, takže proč si je ještě neužít v několika zbytečných, vzájemně na sebe nenavazujících, epizodách, že?), prostředek více než nadějný (slušní "Andělé dobývají Manhattan", výteční "Sněhuláci"), zbytek však, i přes výměnu společnice, de facto okamžitě sklouzává do stejně nudných, nezajímavých a současně přeplácaných vod jako předchozí Moffatovské série (viz. celý koncept "nemožné dívky"). 8. série: X%. Chystám se. Oblíbené postavy: desátý Doctor (♥), kapitán Jack Harkness (♥), Rose Tyler, Donna Noble, devátý Doctor, Vládce, Lady Cassandra, River Song. (31.01.2013) (méně) (více)