The Twilight Zone

V této mysteriózní povídce můžeme dát pomýšlení na hlavní žánr zcela stranou a ještě působivěji vyzní ty znamenité dialogy mezi tyranem a obětí nacismu, setkávajících se znovu s odstupem 16ti let od ostupem války. Zdánlivá nostalgie s doposud pořád poklidným svědomím esesáka se mění postupně v zbabělý alibismus a noční můrry ze strachu z prozrazení a nového soudu. Na kruté dějiny skutečně nelze zapomenout, protože mohou dalším generacím sloužit jako velká výstraha a poučení. 24 minut s precizně propracovanou psychologií dvou protichodných postav a hlubokou společenskou výpovědí – to jest tahle epizoda Zóny soumraku zasazená do území jednoho z koncentračních táborů v Německu. (12.01.2021)

Ve filmu takové horko, až barva z obrazů začne stekat a rtuť v teploměru jde každou chvíli vystříknout. Jaké to symbolické zažít tohle setkání se Zónou soumraku v době, kdy venku za oknem zrovna hustě sněží a mrzne několik stupňů pod nulou!! :o) Skoro mi něco brání využít slovo příběh, protože ve výsledku zde genialitu zastupuje celková výstavba děje založena na zajímavých paralelách, překvapivé pointě a velmi zdařilé atmosféře. Psychologický? Mysteriózní? Fantasy? Sci-fi? Thriller? Ať už tam spatříte kapičku čehokoliv, mohu zde dalším potenciálním divákům slíbit neopakovatelný a jedinečný prožitek. (15.01.2021)

Existenciálně laděná zápletka o náhodně sešlých lidech v uzavřeném prostoru určitě nejednomu divákovi připomene některý z pozdějších hororových filmů. Zda se opravdu v roce 1961 objevila úplně poprvé, si říct netroufám, ale že mě Zóna soumraku přikovala naplno k obrazovce i v případě této ryze studiové povídky, říct za sebe otevřeně mohu. Matějovského Pasiáns (1969) má sice výrazně hlubší přesah, ale jeho kratší a naivnější americký předchůdce nás může zase uhranout ojedinělou pointou. Tam, kde nejnovější thrillery s podobnou zápletkou končí nejednou v úchylných scénách plných krve, tam se před 60ti lety ozývá něžně čistá duše dětské fantazie. William Windom jako major od armády byl výborný. (06.01.2021)

Nostalgicky laděný příběh o tom, že dětská duše nemusí zcela vyprchat se získáním občanky, dlouhými roky pestrého života, ba ani s umístněním člověka do domova důchodců. Někdy stačí jenom probudit kapku dávných choutek jen tak si něco zahrát, provést malou rošťárnu či prostě... kopnout do plechovky. (09.01.2021)

Říkal jsem si: to je ale blbý vyzradit jedno z překvapení v rámci krátkého příběhu hned v samotném názvu! Říkal jsem si: jo, je to celkem hezká pohádka o něčem, co se ve společnosti asi reálně nikdy docílit nedá... a ejha, najednou nic není takové, jak se zdálo, i pokročilá technika může zklamat. Tenhle díl zrovna neoplýval napínavou atmosféru, nesl se v originálním duchu, místy až na hraně fiktivního dokumentu (ovšem s velmi zajímavým stylem i obsahem reportáží) a zachovával si od diváka značný odstup, aby pak šokoval jedním děsivým zvratem. Na tohle se prostě zapomenout nedá, ani kdyby jste měli nakoukány desítky dalších snímků k jednomu oblíbenému sci-fi tématu. (11.01.2021)

Ačkoliv bývá čtvrtá řada Zóny soumraku mnoha spřízněnými diváky proklínaná a samotný Rod Serling bojoval proti nápadu nadřízených televizních dramaturgů ohledně dvounásobné délky epizod, po třech viděných povídkách jsem zatím s případně „dlouhou“ stopáží neměl žádný problém. Naopak bych řekl, že rozsáhlejší prostor pro rozehrání příběhu dal v případě Údolí stínu scenáristu Beaumontovi jedinečnou možnost pro mimořádné středometrážní sci-fi propracované v několika vrstvách. POZOR, SPOILERY! Tam, kde se jiní tvůrci sci-fi věnují čistě samotným mimozemšťanům, jejich návštěvám a nejrůznějším konfrontacím s obyvateli Země, tam Charles Beaumont z tohoto konceptu vytváří pouhou historku minulosti a zaměřuje se na neobyčejný důsledek jedné mimozemské návštěvy o 400 let později. KONEC SPOILERU Podivné městečko s ještě podivnějšími obyvateli i systémem, naplno poznamenané dávnou událostí v pozitivním i negativním smyslu, pomalu odhaluje ve střetu s dalším nežádoucím návštěvníkem tajemnou historii, přičemž příběh hravě preskakuje z mysteriózního žánru do opravdového sci-fi. Zatímco se nám odhaluje zdánlivě dokonalý technický svět s dechberoucími vynálezy, atmosféra působí stále více stísňujícím dojmem a samotný scénář si klade u toho uzemňující otázky o dokonalosti pokroku, o materialismu a jeho obrácené straně ve vztahu k duchovním hodnotám, o společnosti s protikladem lidského běsnění a utopie absolutního míru. Jednotlivé vrstvy příběhu do sebe krásně zapadají i s překvapivě odlehčenou pointou, po celý čas vládne napětí a charaktery postav jsou precizně vykřesleny. Velký herec malých rolí David Opatoshu (Roztržená opona, The Fixer) vytvořil osobitou záporní roli předsedy jakéhosi ústředního orgánu města se zákonou a provozovatelskou mocí. (05.04.2021)

Čistokrevně politický díl, ze seriálu zaměřeného zejména na úderné mysteriózní a horovové povídky, v mých očích až příliš nebezpečně osciluje na hraně neo-nacistické propagandy a filosofické inspirace pro jakési nové vůdce. I když příběh nabízí i velmi zajímavou protiváhu v podobě postavy nevlastního otce, zatrpklého odpůrce a bývalého vězně koncentračního tábora v jedné osobě, přesto na mě dýchal z toho po většinu času hnusný zápach a doléhala ke mě obrovská pachuť nacionalismu, rozložena v celé sérii revolučních politických projevů, v závěru pak formálně ošetřena krátkým moralistickým komentářem (který působí tak trochu navíc, aby to prošlo cenzurou).​ První dialog mezi dvěma vůdci dvou generací nese v sobě i kus nadčasového moudra o filosofie uchopení moci, z čehož svým způsobem vyplývá, jaká je ta Hitlerova filosofie vlastně nadčasová? Uff... Ideologicky pro mě rozporuplné, leč na druhé straně herecky je to excelentně ztvárněné, zejména mladým Dennisem Hopperem, k tomu filmařsky rovněž nesmírně precizní... Zatím bez hodnocení, protože u tohoto dílu nějak nevím, co si mám o něm pomyslet. (04.04.2021)

Kouzelně poetický nádech této trochu delší televizní miniaturky, a taktéž osud hlavního hrdiny připomene legendární A Stop at Willoughby z první série The Twilight Zone. Pravidelné scény oživlého exponátu dávají poměrně brzy vytušit konec onoho neobyčejného romantického boje zasněného outsidera o ruku dívky z muzejní památky, ale to vůbec nevadí, protože jsou krásně ztvárněné vituálné i hudebně. Vše navrch doprovází skutečně velmi milý výkon Roberta Duvalla, jehož postavě jsem ten nejsladší ze sladkých pohádkových happyendů ze srdce přál. (04.04.2021)

Skvěle vystavený příběh z dílny Charlese Beaumonta kráčí tak trochu ve stopách mistrů klasického Hollywoodu typu Billyho Wildera nebo Alfreda Hitchcocka: od vtažení do atraktivního prostředí, spočátku delšího rozjezdu (který obvykle má smysl), přes kvalitní rozvíjení zápletky, v druhé polovině stále víc stoupající napětí, až po závěrečnou pointu se silným romantickým prvkem, který lze z dnešního pohledu označit za klišé. Ale přesto je fascinující, jak to celé tvůrci krásně vymysleli a jakým způsobem nechali hlavního hrdinu poradit si s velmi svízelnou situací, aby k tomu (ne)očekávatelnému happyendu došel a mohl zůstat v očích diváků skutečným hrdinou. Mysteriózní příběh z novinářského prostředí mě velice bavil a opakovaná setkání s Burgessem Meredithem (Time Enough at Last, The Obsolete Man) patří v Zóně soumraku k těm jedinečným... (06.04.2021)

Muž cestuje letadlem a uvidí několikrát během letu na křídle muže s jakousi bubáckou maskou a kostýmem medvídka. Bububu, milí diváci! Ponechávám stranou, že někdo z pasažérů se dostal do letadla s nápadně viditelnou pistolí u opasku, stejně mi z toho vychází trapný laciný horor s primitivním scénářem, který se snaží brát vážně i tam, kde už na první pohled spíše působí dojmem nechtěné srandy. Oproti zvyšným 30ti dílům TZ, kterém jsem doposud viděl a z nichž řada skutečně zaváněla nadčasovou genialitou, mi tohle připadá jako z úplně jiného světa. Richard Donner nikdy nebyl režisérem pro mě, legendárního Supermana jsem od něj snesl jedině díky Genu Hackmanovi v postavě vtipného záporáka a tento Donnerův příspěvek do TV fenoménu The Twilight Zone si vykračuje téměř úplně stejnou cestou naivní prvoplánové divácké senzace bez kouska invence, vtipu či hloubky. (27.02.2021)

Atraktivní fantastický námět zastavení času je v této povídce využitý zcela proti očekávání poměrně cynickým způsobem, navíc s absolutně nesympatickým nafoukaným (ne)hrdinou, který dopadne přesně, jak si to zasluhoval. Nejdřív mě zaskočil náhlý a stejně tak cynický závěr, abych si pak dodatečně uvědomil, jak se Serling krásně vyhl klišé, s jakými by holywoodští tvůrci nejspíš ze stejného námětu stvořili romantickou komedii o charakterní proměně nafoukance vlivem zázraku a pasti na něžného milence... no určitě. :o) (04.04.2021)

Krajina spustošená atomovou válkou, uvnitř zmanipulované stádo zoufalých lidí a záchrané zprávy od nikdy nespatřeného starce... I v poslední páté sérii původní Serlingovy TTZ lze občas narazit na skvosty. Tahle epizoda k nim patří díky velmi zdařilé studie zběsilého konání davu, místy opravdu mrazivé atmosféře i pointě a skvělému Jamesu Coburnovi v hlavní roli. (27.02.2021)

Další z řady zajímavých antiutopických vizí v Twilight Zone je důkazem, že tvůrci původní Zóny se nevyčerpali ani po desítkách natočených povídek a i v poslední sérii dokázali přijít stále s něčím novým a originálním. Svět, v němž se plastické zákroky do obličejů a figur lidí staly již dávno samozřejmostí a posunuly se do nového společenského fenoménu transformace na zjednocené a zaměnitelné lidi, mě poměrně děsil, i když byl dosyta naplněn pěknými mladými ženami. A přesně tak působí i tradičně zcela neočekávatelný závěr: ačkoliv hlavní kladná hrdinka konečně nalézá spokojenost a září štěstím, vy naopak teprve pocítíte děsivý smutek nad vizí neodvratného a často morálně šíleného vědeckého pokroku... A jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co bych mohl této krátké TV inscenaci ze soudku sci-fi vytknout, protože i ta chudá studiová výprava zde velmi dobře sedí a tou vyprázdněností prostoru v precizně nasnímaných záběrech ještě více umocňuje stísněnou atmosféru. (25.06.2021)

Robert Enrico jako tvůrce povídky ze Zóny soumraku? No, já už to minimálně jednou jinde napsal, že Enrico je režisérský mág. Ale tohle? Tentokrát mě dostal úplně nečekaně, na první pohled zcela nenápadným krátkometrážním skvostem a tím, co tady provedl s naprosto jednoduchým námětem na tak krátkém prostoru. Již úvodní minuty kolem minimalistického zachycení popravy na závratném místě mě fascinovaly a zároveň pocitově rozložily. S náhlým proniknutím do prvků světa magie začal pro mě teprve dechberoucí filmový zážitek, v doprovodu úchvatně vystylizovaného kombinování strhující akce s poetickou nostalgií v malé sondě do duše oběšence na mostě u Soví řeky. Těžko se mi popisují pocity, jaké ve mě snímek místy vyvolal a jaké se na mě z rozehrané situace, vizuálu i hudby na 25 minut přenesly. Ještě snad nikdy se mi nezdála černobílá kamera tolik barevná jako zde. Ačkoliv zde ještě Enrico neměl po ruce svého dvorního skladatele Francoise de Roubaixe, i zdejší hudba Henriho Lanoë plave na vlnách lyrických motivů podobných těm de Roubaixovým a krásně podbarvuje pocitově silnou atmosféru budovanou obrazem. Dlouhé záběry pod vodou dávají výhledově vzpomenout na jednu poetickou scénu z režisérových budoucích Dobrodruhů. Ačkoliv se celá povídka nese v stylově odlišném duchu, než většina dílů Zóny soumraku, náhlým prolnutím tíživé reality s magickým světem mezi nebem a zemí, stejně jako uzemňující pointou se závěrečným Serlingovým komentářem, do celku velmi dobře zapadá. (22.04.2021)

Tolik lidské krutosti, bezmezné chamtivosti, zbabělosti, nadutosti, přetvářek a sebestřednosti nahromaděné na tak malém prostoru (časovém i místním), až to pomalu není možné. Ale vlastně je, protože ty postavy mi připadaly úplně jako ze života. V téhle výborně napsané a sehrané komorní hříčce z jednoho bytu se ty charaktery naprosto přesným způsobem lámou a projevují bez masek. Nebo chcete-li, nakonec i s maskami velice ojedinělými a mrazivými... Velice originální, symbolické, malý režijní skvost od u nás úplně neznámé americké režisérky, dle vynikajícího scénáře Roda Serlinga. (21.04.2021)

Kde to vlastně jsme, když se všechno kolem nás proměnilo v pouhou, nefunkční atrapu? Zajímavá myšlenka, pěkné nápady nejrůznějších atrap, které vytvářejí stále mrazivější a děsivější začarovaný kruh. Tempo a nápady občas chvílemi váznou, ale díky napínavé atmosféře dění spolehlivě drží pozornost, občas přidá i lehkou depresi a krátká stopáž tomuto námětu přesně sedí. Závěr určitě překvapí, byť nezapřu menší zklamání, že si tvůrci pointu pouze vypůjčili z jiné dřívější epizody. (27.02.2021)